Mezinárodní loutkářská unie

Za unikátní propagaci tradičního českého loutkového divadla na Všeobecné výstavě.

/Pro časopis Xantypa si s panem ing. Jiřím Vorlem povídal Zdeněk Sloboda – zkrácená verze/

Ing. Jiří Vorel toho má ve svých 72 letech už hodně za sebou a tudíž má právo odpočívat, přesto je stále čilý a pracovitý. Vychoval dva úspěšné syny. Zná mnoho současných i bývalých uměleckých velikánů a ve svém loutkovém divadle Zvoneček vychoval už tři generace diváků a loutkoherců, kteří jsou mu za mnoho vděční. V době, kdy by měla nastoupit generace čtvrtá se ale začínají stahovat mračna nad jeho klasickými loutkami, jejichž historie sahá až do 18. století a jejichž kvalitu obdivují odborníci i laici po celém světě.

Loutkové divadlo a Vy. Trvalo to dlouho, než jste zakotvil u loutkového divadla?

Já tam nezakotvil. Jako malej kluk jsem za války dostal od svýho děda, když mi bylo 10 let, starý velký loutky a tam to vlastně všechno začalo – ten můj vztah k těm starejm řezbovanejm loutkám těch lidovejch loutkářů. Dostal jsem taky divadlo – takový malý rodinný, hráli jsme za války v domě mezi dveřma. V neděli se hrálo pro děti z ulice.

Na gymnáziu jsem hrál ochotnický divadlo. Moje největší role byla v sextě Prodaná láska od Nerudy. Hrál jsem takovýho nesmělýho milence, kterej byl připitomělej, a profesorka češtiny paní Kolbabová to furt zkoušela. Já jí říkal: Ale vždyť to známe, a ona na to: Vorel když Vy jste tak neodolatelnej, já se vždycky tak nasměju. Po gymnáziu jsem chtěl dělat učitelství a herectví, tehdy to ještě šlo dohromady. Můj Otec ale říkal: Heleď, to tě radši přetrhnu, protože učitelství, to je holá bída, a herectví je holý neštěstí. No, tak jsem začal studovat vysokou školu zemědělskou a tam jsem ve 49. roce vstoupil do souboru, kde se zpívaly písně, takový ty budovatelský, a já tam dělal konferenciéra a lidovýho vypravěče. Hodně jsme jezdili a jednou jsem na Václavským náměstí na 1. máje dokonce vystoupil na tribunu po Werichovi s baladou Pavla Kohouta O smutných volech, to byla taková srandovní agitka z JZD.

Po vysoké jsem šel na dva roky na vojnu a tam jsem založil divadelní soubor. Hráli jsme Skandál v obrazárně, to byla tenkrát první satirická politická věc, napsal to šéfredaktor dikobrazu Jelínek. Hráli jsme na okrese Rychnov nad Kněžnou, ale ona nám to místní strana nechtěla povolit. Jel jsem proto do Prahy a tam kapitán Nejedlý, to byl bratr slavnýho ministra Nejedlýho, dal písemný povolení. Druhý rok vojny na poddůstojnické škole jsme v souboru dělali estrádu a já dělal vojenskýho lidovýho vypravěče. Dostal jsem se až do celostátní soutěže, na festival při spartakiádě. Psal jsem si sám, takový krátký satirický povídky. Z vojny jsem nakonec přišel domů a začal pracovat a to byl s kumštem konec.

Vím, že jste prošel několika zemědělskými podniky, nakonec jste i učiteloval. Kdy jste se ale vrátil k divadlu?

Když moji kluci byli konečně v letech, tak jsem se k tomu po letech opět vrátil. Asi v roce 66 jsem klukům koupil divadlo. Hráli jsme tady v pokoji a bylo vždycky nabito. Pak jsme přešli tady v domě dolů do prádelny, z toho jsme udělali divadlo pro veřejnost pro takových 50 lidí a hráli jsme s většíma loutkama, to už byl Zvoneček. Pak jsme přešli do Bránický ulice do kulturního domu a po deseti letech na Novodvorskou, kde jsme dodnes.

Zvonečkem jste si tedy splnil takový klukovský sen, nebo snad vzpomínku?

Ne tak úplně. Byla to taková neúplná náhrada. Ze začátku jsem i vodil a mluvil, pak jsem zapojil rodinu. Ale s tím mluvením byl vždycky problém, ne u mě, ale u těch maldejch, protože kluci jednak neměli ten hereckej projev, jednak mutovali a styděli se, tak jsem zapojil hodně známejch, jako je třeba Mirek Koubek, sochař a malíř, perfektní loutkař a skvěle mluví. Ten nám mluvil skoro ve všech hrách, pak jsme to různě doplňovali například o Vojtu Cynibulka, už nežije, to byl grafik, spisovatel, pana Brodskýho, Kostku nebo Vetchýho.

Z toho tedy vzniklo, že Zvoneček (netradičně) hraje takříkajíc na playback?

Zaplaťpánbůh za to, protože bych těžko dostal každej tejden na zkoušky a na představení ještě o takových 4 až 5 lidí víc.

Přesto byl Zvoneček startem mnoha umělcům.

Ano. Ti, co u nás hráli ze začátku, nakonec odešli dělat kumštýřskou profesi, ať už to byl Tomáš, bratří Kaňkové, z nichž jeden je vynikající violoncelista, a ti jeho bráchové měli kvarteto, pak jsme tu měli Ondru Hučína, ten je teď v divadelním ústavě teatrolog. Poslední dva kluci, který hráli velmi dobře byli Miloš Königsmark, ten hraje u Skupovců v Dejvicích, a druhej je Petr Mikeska, to byl pracovitej fanatickej herec,

kterej by hrál do roztrhání těla, teď je v divadle Pod Palmovkou a v Mladé Boleslavi.

Máte ohromnou sbírku starých loutek, asi jednu z největších soukromých sbírek na světě a je o ně velký zájem. Proč jste se rozhodl, že je budete sbírat a jak to šlo?

Základ sbírky jsou loutky od dědy. Pak jednou koncem roku 68 přijel výtvarník Rikl, grafik a profesor Hollarovy školy, který sbíral malý loutky, a řekl: Inženýre, já mám v Teplicích, jednoho z potomků slavného Matěje Kopeckého a on chce prodat celý divadlo, jděte se na to podívat. Prodal jsem všecko možný. Šetřili jsme s manželkou na auto, auto nebylo a není dodnes. Všecky prostředky, co jsem měl, tak jsem dával do starejch loutek. Na provoz divadla, a abych mohl koupit některý unikátnější loutky, protože kulturák nám ze začátku nic nedával a teď zase nic, tak jsem musel nějaký loutky odprodat. Národnímu muzeu, tam mají ve sbírkách moje loutky, chrudimské muzeum loutek má základ starejch sbírek ode mě a brněnský muzeum taky. Mozart open, který hraje Dona Giovanniho, jsem taky daroval některý loutky, se kterýma jsem se mohl rozloučit. Teď budou otevírat v Krumlově výstavu.

Tradiční loutkové divadlo Zvoneček jako reakci na okupaci sovětskými vojsky založil ing. Jiří Vorel v roce 1969. Tehdy totiž on a jeho rodina pro velký divácký zájem přešli od hraní v předsíni mezi dveřmi do prádelny svého domu v Branické ulici. Již v roce 1968 pan Vorel odkoupil staré loutky od potomka legendárního českého loutkáře Matěje Kopeckého. Tyto loutky hrály v prvních hrách pro dospělé publikum podle textů starých mistrů z národního obrození (Posvícení v Hudlicích, Herkules aneb Boj s čerty …).

Netrvalo dlouho a Zvoneček, který se jmenuje podle starého zvonce, jenž otevírá každé představení, se přesunul z prádelny dál v Branické ulici do bývalé moravské hospody. K hraní, mluvení a vytváření nových her byli přizváni kamarádi a známí – Bohumír Koubek (sochař a malíř), Vojtěch Cynibulk (grafik, spisovatel), Jaroslav Krček (skladatel) nebo Václav Zamazal (hudební režisér).

Kvůli neshodám s vedením branického kulturního domu se Zvoneček v roce 1985 přestěhoval do Kulturního centra Novodvorská, kde působí dodnes. Za dobu své existence na Novodvorské vychoval tři generace diváků a také herců. Repertoár se změnil v dětský, pohádkový a jeho šíře se ustálila na zhruba 20 hrách, které se hrají ze zvukových nahrávek, na kterých mluví například Vlastimil Brodský, Petr Kostka nebo Ondřej Vetchý.

Soubor za svou více jak třicetiletou existenci vystupoval na jevištích v Bratislavě, Vídni, Bautrenu, Charleville-Meziéres (Fr), Holandsku a dalších.

V roce 1999 oslavil 30. výročí a 5000. představení.

V roce 2001 v listopadu přivítal 250 000. diváka.

Ocenění:

1985 – „Čestné uznání“ ministra kultury ČSR Zvonečku.

1985 – Zlatý odznak národního umělce – loutkáře Josefa Skupy Karlu Skalickému (t.č. vedoucí souboru) a ing. Jiřímu Vorlovi.

1991 – Cena Českého střediska UNIMA ing. Jiřímu Vorlovi za unikátní propagaci tradičního českého loutkového divadla na Všeobecné výstavě.

Další uznání a vyznamenání z divadelních soutěží, loutkářských festivalů a výstav starých loutek v Praze, v Montrealu, v Berlíně, Drážďanech, Charleville-Meziéres a Moskvě.