2003 – Dlouhý, Široký a Bystrozraký – KALD DAMU
Dlouhý, Široký a Bystrozraký (inscenace posluchačů KALD DAMU v režii Filipa Jeviče a kol., ve výpravě Radky Mizerové a s hudbou Kristýny Frankové)
V roce 2003 mělo rozhodování o Erikovi na odpovědnosti všech devět členů výboru Českého střediska UNIMA.
Povídání Niny Malíkové s Filipem Jevičem o tom, jak to bylo, než představení Dlouhý, Široký a Bystrozraký dostalo ERIKa
Jaká byla geneze vašeho představení? A jaká byla spolupráce s výtvarníkem, event. herci?
Na začátku stál pan Borna (vedoucí našeho ročníku na KALD DAMU) a jeho nabídka abych, ač student herectví, zkusil zrežírovat pohádku pro mateřské školy. Já jsem k tomu dodal přání, aby šanci vyzkoušet si i něco jiného než herectví dostali i mí ostatní herečtí spolužáci. Domluvili jsme se s Kateřinou Tichou (dramaturgie) a Kristýnou Frankovou (hudba). Pak následovala dlouhá doba hledání. Četl jsem české pohádky, pak slovanské, románské, indiánské atd., až jsem došel k anglické pohádce o dvou dětech a obrovi, taková britská perníková chaloupka. Úžasně jsem vymyslel, že děti budou maňásci, obr bude člověk a celé to odehrajeme v papírových krabicích, které budou tvořit horu v níž obr bydlí a celé to bude takové milé, úsměvné a roztomilé. Když jsem panu Bornovi líčil svůj „geniální“ nápad, řekl mi, že se tam nic neděje a že je nutné najít pohádku, která mé nezkušenosti pomůže tím, že mě povede… Tak jsem se dostal zpět k Erbenovi a vybral DŠB. Pak následovala opět dlouhá cesta k tomu, jak to udělat. Tady mi hodně pomohla výtvarnice Radka Mizerová, protože já jsem tak devadesát procent času byl úplně mimo mísu a vlastně jsem jen věděl, že ta pohádka obsahuje krásně lidské vztahy, ale jak je divadelně zpracovat jsem objevoval HODNĚ pomalu. Dramatizace textu měla taky svůj vývoj. Žádný z již zdramatizovaných „Dlouhých, Širokých a Bystrozrakých“ nám nevyhovoval , tak jsme se rozhodli vytvořit vlastní text, jehož konečnou verzi jsme dopsali asi až po čtvrté repríze a vlastně jsme jej z velké části vytvářeli až při zkoušení přímo s herci. Hudbu (až na ústřední melodii) také tvořila Kristýna přímo na zkouškách. Stejně jako mně byla nabídnuta režie, snažil jsem se spolužákům nabídnout příležitosti k uplatnění ne jenom hereckém, ale aby byli plnohodnotnými spolutvůrci NAŠÍ společné inscenace. A proto patří ERIK nám všem.
Komu jste představení adresovali?
Původně to měla být pohádka pro mateřské školy. Zveme je na DAMU, provedeme je „tou školou, kde se učí herci“, ukážeme jim šatny, jeviště, sklady loutek…, až je dovedem do učebny, kde jim studenti herectví zahrajou pohádku. Každý dostane svůj vlastní polštář, na kterém sedí a po představení jim herci ukážou loutky. To je pro ně docela velkej zážitek. Postupem času jsme zjistili, že ideální věk je tak mezi čtyřmi a osmi. Pro nás je nejlepší, když jsou na představení rodiny s dětmi. Potvrdilo se nám totiž, že DŠB má co říci i dospělým divákům. Pak vznikají nádherný situace, že se děti smějou spolu s dospělýma a společně si tu pohádku užijou. S pokusy pro koho hrát však chceme pokračovat. Moc by nás třeba zajímalo spojit první a druhou třídu a gympl.
Překvapilo vás udělení Erika na Přeletu nad loutkářským hnízdem?
Popravdě jsme úplně zapomněli, že je festival soutěžní. Pro nás to byla hezká příležitost si DŠB zahrát před „loutkářským“ publikem a dokázat si, že je naše představení přístupné i odborné veřejnosti. Pak nás někdo zval na vyhlášení, my si sedli a najednou BUM a máme Erika. Hysterický smích a výkřiky „to snad není možný“ postupně vystřídal intenzivní pocit blaha a zadostiučinění. Protože co si budem povídat, něco vyhrát je prostě vždycky příjemný. S odstupem času si čím dál tím víc cením toho, že jsme cenu dostali od lidí, kteří se loutkovýmu divadlu věnují už nějaký pátek. To fakt potěší.