Dědictví v Kanadě
Možná, že jsem vás titulkem navnadila, ale o žádné mé osobní dědictví se nejedná. Šlo o první třídenní pracovní setkání výboru Komise pro dědictví UNIMA ( Comission du Patriomoine de l´UNIMA – UNIMA´s Heritage Commission), které se konalo koncem července v Saguenay v Kanadě. Pokud trochu sledujete práci UNIMA, pak možná víte, že jeho exekutiva řídí činnost několika komisí, z nichž komise právě dokončující anglickou verzi Světové loutkářské encyklopedie či Komise pro vědecký výzkum a Komise pro festivaly jsou jedny z nejaktivnějších a mohou se pochlubit řadou konkrétních výstupů v podobě odborných seminářů, informativních přehledových CD či publikací.
Návrh na vytvoření Komise pro dědictví UNIMA (přesněji řečeno pro kulturní dědictví související s loutkovým divadlem) podal před časem bývalý generální sekretář Miguel Arreche a po jeho náhlé smrti se tohoto zatím příliš nedefinovaného úkolu ujal stávající generální sekretář Jacques Trudeau. Ten se rozhodl – ve spolupráci s festivalem FIAM v Saguenay – pozvat zástupce z nejrůznějších konců světa (od Evropy, přes Kanadu, USA až po Afriku), kteří se tímto tématem zabývají, ke společné debatě o činnosti i poslání této komise. Z deseti členů komise a osmi členů dopisujících, se nás po tři dny v městě Chicoutimi v oblasti Saguenay na východě Kanady sešlo sedm: Jacques Trudeau z kanadského Montréalu, divadelní historik a teoretik prof. Henryk Jurkowski z Polska, divadelní historička a spolupracovnice muzea Puppetry Arts v Atlantě Nacy Staub z USA, ředitel a kurátor muzea v Holandsku Otto van der Mieden, Boniface Kagambega organizující festivaly a akce související s obřími loutkami vycházejícími z afrického folkloru, Dimitri Carter ze Seatlu v USA, který spravuje muzeum zabývající se převážně asijským loutkářstvím a já, která jsem měla hlavní trumf v rukávu – cílené úsilí o zápis česko-slovenského loutkářství mezi nehmotné kulturní statky UNESCA.
První den setkání po vzájemném představení se a ukázkách z práce související s tématem nastal pochopitelně čas pro definování pojmu „tradice“, se kterým se právě v různých zeměpisných šířkách pracuje velmi flexibilně. Výsledkem vzrušené debaty bylo rozhodnutí oslovit – ve spolupráci s Komisí vědeckého výzkumu, všech teritoriálních komisí – především všech 98 center UNIMA, a požádat je o vyplnění dotazníku, který by se pojmu tradice a jejího současného traktování v té které oblasti týkal. Materiál by měl stručně mapovat tradici loutkového divadla v jednotlivých zemích, její kořeny, formy, obsah a význam a měl by být propojen také s oblastí sociální, religiózní, antropologickou, filosofickou i psychologickou. Zároveň by měl podat i přehled o tom, jestli ještě existují mistři tohoto oboru a jak je mladá generace zaujatá rozvíjením tradiční formy či jejího dalšího invenčního posunu. Součástí tohoto výzkumu by měla být zpráva o formách tradičního loutkového divadla, které mizejí, nebo jsou v dané oblasti v ohrožení.
Druhým krokem v jednání komise bylo jednomyslné rozhodnutí shromáždit všechny základní informace (archivní materiály, fotografie a videa), která jsou v souvislosti s uznáním a zápisy jednotlivých států a krajin do seznamu kulturního a nemateriálního dědictví UNESCO v daném momentě soustředěny v jeho archivech.
Členové komise také odsouhlasili další výzkum a pátrání v různých loutkářských muzeích, centrech a u soukromých sběratelů, aby se mohla sestavit co nejúplnější databáze tradičního světového loutkářství, kterou chce komise zkompletovat, sestavit do přehledného katalogu a publikovat na webových stránkách UNIMA.
Jako jeden z dalších námětů pro práci komise jsem předložila návrh vytvořit k 90. výročí založení UNIMA projekt (studii a publikaci) týkající se historického významu UNIMA jakožto organizace, která se výrazně zasadila během 20.století o uznání a obhajobu loutkového divadla jako významného divadelního druhu i jako prostředku k posílení uměleckých a humanistických tendencí tak, jak jsou obsaženy i v preambuli zakládající listiny UNIMA.
Posledním bodem, kolem kterého byla živá diskuze, byla možnost udělit speciální ocenění mistrům, kteří zasvětili svůj život – ať už v praxi, nebo ve vědeckém díle – různým formám tradičního loutkového divadla nebo invenčnímu znovunalezení a obnovení starých loutkářských postupů a forem. Toto speciální ocenění by mělo sloužit k většímu uznání jejich práce a eventuálně iniciovat k následné finanční podpoře nejrůznější fondy a instituce. I v těchto případech komise počítá s návrhy na tato ocenění ze strany jednotlivých center UNIMA.
I když přehled práce naší komise může působit trochu suše, bylo to setkání pro všechny nesmírně zajímavé a cenné. Vidět a slyšet 88 letého Henryka Jurkowského jak při setkání s účastníky festivalu přednáší o svých výzkumech v oblasti vánočních her ve střední a východní Evropě, Boniface Kagambegu hovořícího o znovuobnovení tradice tančících obrovských loutek inspirovaných vesnickým africkým folklorem, nejen v jeho zemi, ale následně i na festivalech v Evropě, Ottu van der Miedena o jeho unikátním muzeu, kde udělal v poslední době krásnou výstavu věnovanou Pulcinellovi a také kultu indonéského wajanga, stále nadšenou a výtečně informovanou sledovatelku dění v loutkářském světě Nancy Staub informující o otevření nových prostor pro loutkářské sbírky muzea v Atlantě… to všechno mě naplnilo radostí a nakonec hrdostí i na naši tradici, o které jsem také mohla promluvit a jejíhož významu si doma možná až tak nevážíme.
Nina Malíková