Přihláška za člena UNIMA EN

Mezinárodní loutkařská unie

International Puppeteers Union

Union International de Marrionette

Se Sabrinou Baran nejen o loutkovém divadle v Québecu

Rozhovor s režisérkou, loutkoherečkou a v současné době zástupkyní umělecké vedoucí souboru L´Illusion z Montréalu byl pořízen u příležitosti jejího vystoupení s inscenací Ondin na Spectaculu Interesse 2013

Jste zde na festivalu v Ostravě poprvé?

Jsem tu již podruhé, poprvé jsem objevila tento festival a také mnoho umělců, kteří se sem sjíždí ze všech koutů Evropy v roce 2007 a připadalo mi to tu moc zajímavé. Takže když jsem se dozvěděla, že budeme na tomto festivale účinkovat, tak jsem byla dojatá a velmi poctěná, mimo jiné proto, že jsem původem Češka. Na druhou stranu jsem z toho měla trochu strach, protože vím, že zde vystupují renomované soubory. Naše loutkové divadlo L´Illusion existuje už 35 let, takže je v Kanadě dobře zavedené, Ondin je však první inscenace, kterou jsem pro L´Illusion dělala celou sama, a v tom pro mě bylo právě tohle pozvání mimořádné. Už jsme s naším divadlem v Čechách jednou vystupovali s inscenací Chantefable, kterou jsme hráli v DRAKu i na Loutkářské Chrudimi (na přípravě této inscenace se podílel z velké části český tým), a tenkrát jsem se také poprvé představila jako loutkoherečka.

Cestujete často po festivalech?

Čím dál tím víc. Během uplynulých 35 let se to dost měnilo, zpočátku se jezdilo hodně, protože nebyla stálá scéna, ve druhé fázi našel L´Illusion zázemí v divadelním sále v Montrealu, což je velmi výjimečné, protože oproti České republice, nebo třeba i Francii, soubory v Kanadě nemají své stálé zázemí, jsou vázány jen na město. Když náš soubor slavil 25. narozeniny, tak veškerá energie byla vynaložena na nalezení místa v Montrealu, kde jsme se poté usadili, našli své publikum a mohli se soustředit na tvorbu. Toto zázemí je pro loutkové divadlo, které vyžaduje mnoho experimentování v práci s loutkou, velmi důležité. Od té doby, co jsem se stala řádným členem našeho souboru, se snažím, abychom znovu začali vyjíždět více na zahraniční turné, a musím říci, že se nám to v současné době docela daří…Začalo to naším hostováním napříč Kanadou, kdy jsme se dostali až na renomovaný ale pro nás docela vzdálený festival do Vancouveru, který je na úplně opačném konci Kanady než Montreal. Letos jsme hráli také v USA, na festivalu v Chicagu, a tak pomalu, ale jistě, začínáme znovu jezdit na zahraniční zájezdy. A pro mě je velmi důležité, že s našimi inscenacemi můžeme cestovat a potkávat nové publikum a loutkáře z jiných zemí.

Je nějaký festival, na kterém jste vystupovali, který je něčím specifický, jiný než ty ostatní?

Je to asi právě ten v Chicagu, na kterém jsme nedávno byli, jmenuje se Stages, sites and sounds, je to festival pro děti, který zahrnuje i tanec. Je to mezinárodní festival, na kterém vystupovali kromě Američanů soubory ze Švýcarska, Korsiky či my z Kanady. Líbilo se mi, jak tam vnímají umění pro děti. Často si myslíme, že v Americe považují umění především za zábavu, a že se příliš nezajímají o prožitky a emoce dětí, ale tento festival mě velmi překvapil, protože tam byla cítit velká vůle vyvolat v dětech různé představy o umění, o rozličných formách umění tak, aby se mohly rozvíjet a otevřít těmto formám. Byla tam velmi pozitivní energie i co se týče přijetí hostů a jejich prezentace, to bylo opravdu milé překvapení.

Kdy a proč jste se začala věnovat loutkovému divadlu?

Loutkové divadlo bylo vždy součástí mého života, protože moji rodiče, kteří založili soubor soubor L´Illusion – Claire Voisard a Petr Baran, byli loutkoherci, ale v období dospívání jsem, jak tomu často bývá, dělala všechno, jen ne loutkové divadlo. Věnovala jsem se hodně tanci, výtvarnému umění a divadlu, složila jsem bakalářskou zkoušku z psychologie, opravdu všechno možné. Ale jednoho dne jsem přišla do divadla L´Illusion a najednou jsem tam objevila, že loutkové divadlo je vlastně kombinací všech mých oblíbených druhů umění, tance (pohyb loutky to je také svým způsobem tanec), výtvarného umění a divadla. A do toho jsem studovala psychologii, protože jsem se chtěla věnovat dětem. Najednou se to vše pospojovalo, a já jsem si uvědomila, že právě loutkové divadlo zahrnuje všechno, co mám ráda, včetně imaginace a kreativity, a poskytuje možnost pracovat s dětmi v těžkých situacích.

Takže od kdy přesně se věnuji loutkám? To je těžké říci, v podstatě odjakživa, ale pořádně od roku 2006, kdy jsme přijeli do České republiky s inscenací Chantefable. Předtím jsem absolvovala několik stáží s různými umělci všude možně po celém světě. Nestudovala jsem ale žádnou školu jako je třeba DAMU, u nás dnes sice vysokoškolské studium zaměřené na loutkové divadlo už existuje, ale v té době nic takového nebylo.

To je také jedna z mých otázek, dá se v Kanadě studovat loutkové divadlo i na univerzitní úrovni?

Ano, na Quebecké univerzitě v Montrealu existuje program „Diplom specializovaného vysokoškolského vzdělávání“ (DESS), který se zaměřuje na loutkové divadlo. Je to dvouleté studium, ke kterému je možné přistoupit po vystudování nějakého jiného divadelního oboru, nebo je nutné mít profesionální praxi. Dále pak existuje Quebecká asociace loutkářů, která každý rok nabízí 5 až 6 velmi zajímavých stáží s lektory jak quebeckými, tak zahraničními. Takže je možnost absolvovat řadu opravdu různorodých studijních pobytů.

Jak vnímá loutkové divadlo veřejnost? Považuje ho za samostatný umělecký obor?

Je potřeba se stále bít, bojovat proti předsudkům a to i proti předsudkům, že jde jen o divadlo pro ty nejmenší. Pomalu se však začínají o loutkové divadlo zajímat i novináři, což je důležité, protože když se o něm na veřejnosti mluví, tak se jistě najdou další lidé, kteří ho budou chtít vidět a zažít. My nabízíme inscenace pro malé děti, které jsou velmi populární, ale je třeba vzdělávat i staršího diváka a myslím, že pomalu se nějaký pokrok rýsuje. Lidé jsou čím dál tím víc v obraze, zajímají se i o jiné formy divadla a oceňují pozvolna i loutkové divadlo pro mládež a dospělé. Často slyším od dospělých diváků, i když se jedná o inscenaci pro děti, že se jim představení líbilo a jsou z toho sami překvapení. Takže to je ta cesta, po které musíme jít dál.

Nabízí váš soubor i inscenace pro dospělé?

My bohužel nemáme žádné inscenace pro dospělé, ale já jsem rozjela takový projekt „objevování“. Jedná se o to, že k nám do divadla pozveme 5 souborů nebo jednotlivců, kteří divákům představí různé možnosti loutkového divadla. Každý z účinkujících reprezentuje velmi odlišný svět a já se snažím, aby vždy alespoň někteří z nich hráli pro dospělé. A tento rok to vypadá, že budeme mít dvě představení pro mládež a dospělé a zbytek pak samozřejmě pro děti.

Takže sice nemáme v naší produkci inscenace pro dospělé, ale tím, že máme vlastní divadlo, tak je pro nás velmi důležité nabízet tuto možnost. Často se jedná o mladé soubory, o začínající umělce, kteří potřebují nějaký prostor, kteří jsou o dost odvážnější než leckterá konvenční zavedená divadla. Někdy je pro tyto loutkáře obtížné nabízet veřejnosti něco, na co není zvyklá a ještě těžší vysvětlit pořadatelům, že to, co hraje, je dobré a může diváka oslovit.

Jaké jsou tendence v kanadském loutkovém divadle?

Je mnoho mladých, kteří si založí soubor a často nabízí experimentální performance, kombinují loutku s jiným médiem, tancem, kabaretem, hrou s předmětem, filmem. Je to hodně zajímavé a různorodé, já také pracuji tak, aby bylo vidět, že loutka nabízí mnoho způsobů prezentace. Na starých stolech jsou třeba umístěny nezajímavé předměty, které když se vezmou do ruky tak najednou ožijí. Vizuálně je vše hodně propracované a důležitou roli hraje také hudba, často jsou muzikanti součástí představení.

Existuje u vás amatérské loutkové divadlo?

U nás je málo stálých loutkářských souborů, jak jsem již říkala, neznám žádný jiný soubor, který by měl své vlastní divadlo. U vás existují soubory, které mají i 16 či 24 členů, to u nás nepřichází v úvahu, u nás loutkáři přechází z jednoho souboru do druhého, podle inscenací ve kterých vystupují a ty soubory nemají prostředky na to mít stálý tým. Z toho vyplývá, že jsou mladí umělci nebo skupiny, kteří nepatří k žádnému souboru, divadlu, kteří si na svůj loutkový projekt hledají finance samostatně. Ale to nejsou amatéři ve vašem slova smyslu, protože oni si tím svým způsobem vydělávají, ale pohybují se ve velmi obtížných podmínkách, i vzhledem k tomu, že vláda neuznává loutkové divadlo jako umělecký obor. Takže je dost jednotlivců i skupin, kteří si musí financovat své projekty sami, nemají žádné dotace ani sponzory. A to je škoda, protože se často jedná o velmi talentované umělce, pro které však není žádná podpora. Na druhou stranu to přináší hodně experimentů, soubory nemají peníze, ale přesto se vydávají na cestu hledání.

V našem divadle L´Illusionu si nemůžeme dovolit udělat inscenaci pro 8 loutkářů, protože to bychom z vládní podpory, kterou máme, finančně neutáhli. Vznikají tedy komornější inscenace, s menším počtem herců, kteří se však snaží zahrát mnoho s málem.

Možná by stálo za to promluvit si o tom s českými loutkáři, kteří působí léta v etablovaném souboru, ale někdy by si třeba rádi vyzkoušeli něco jiného, více experimentovali, ale nemohou, protože jsou součástí struktury, která je už dlouho jistým způsobem zavedená.

Kde jste v průběhu těch 35 let všude působili?

Náš soubor vznikl v roce 1979 a v té době pouze hostoval v různých městech po Quebecu, USA a Evropě. Až teprve v roce 1996 jsme se rozhodli vytvořit v Montrealu tzv. „studiové divadlo“ (Studio-théâtre de L’Illusion). Nejprve to byla spíše zkušebna, kde inscenace vznikaly, ale v průběhu dalších let počet představení a diváků narostl a dnes odehrajeme každou sezonu 150 představení pro 10 000 diváků ve věku 3 až 12 let. Jedná se o unikátní záležitost svého druhu v Quebecu. Sál je velmi komorní, hlediště pojme maximálně 100 diváků.

Loni v létě L´Illusion prošel velkou transformací a přestěhovali jsme se. http://www.illusiontheatre.com/studio-theatre/grande-migration/.

Jaká byla a je vaše spolupráce s Českou republikou?

Chtěla bych připomenout, že dva ze zakladatelů souboru L´Illusion, Claire Voisard a Petr Baran vystudovali pražskou DAMU a vazba na Českou republiku se vlastně nikdy nepřerušila.

V roce 2006 jsme ve spolupráci s Karlem Brožkem (režisér), Ninou Malíkovou (dramaturgyně) a Aloisem Tománkem (scénograf) vytvořili inscenaci Chantefable. Jedná se o adaptaci středověké hry Aucassin a Nicoleta, jeden ze základních textů francouzské literatury. Pozvali jsme si při této příležitosti také Marka Bečku, který u nás v Montrealu měl spolu s loutkoherci ze Chantefable workshop jehož náplní byla práce s různými druhy loutek.

V roce 2010 jsme pracovali se scénografem Robertem Smolíkem na inscenaci A la belle étoile (Pod krásnou hvězdou), což je adaptace pohádky O perníkové chaloupce. V letošním roce chystáme opět ve spolupráci s Robertem Smolíkem operu Filémon a Baucis, kterou napsal Joseph Haydn speciálně pro loutkové divadlo. Premiéra se chystá na podzim roku 2014.

 

Klára Konopásková, 30. 1. 2014