Přihláška za člena UNIMA EN

Mezinárodní loutkařská unie

International Puppeteers Union

Union International de Marrionette

Světový den loutkového divadla 2009

Pravdivá legenda.

Dlouhá ohnivá čára na obloze protne prostor a zmizí v hloubi vesmíru. Znovu se objevuje a znovu mizí. To Prométheus s pochodní v ruce hledá ve tmách, aby ji konečně předal těm, které tak dlouho hledal .

Pochodní v rukou Prométhea je Hořící loutka, dar bohů, kteří poslali odraz své podoby lidskému pokolení, aby nebyli zapomenuti. Lidský rod ji v pokoře přijal, své bohy si připomínal, vytvářel jejich obraz a svůj měnící se vztah k nim.

Máme tu však problém. Nepředstírejme, že můžeme pominout zákon o zachování energie. Jestliže ho budeme respektovat, materiál Hořící loutky dohoří a změní se v uhel. Naštěstí však ona hoří, ale nezaniká, neboť se obměňuje vírou těch, kteří se s Hořící loutkou setkávají.

Vzniká tak recyklovaná podoba bohů, zhmotnělá idea animovaná lidmi a fascinující ohněm, jímž osvětluje prostory a my se tak necítíme ve vesmíru osamoceni.

Odtud lidstvo poznalo blahodárnost světla a tepla ohně, posedlost tvorbou, metaforu její trvalosti v uměleckém díle a konečně ideu pospolitosti, jíž si v okamžicích rituálního prozření připomíná ve společných prostorách.

Zde na zemi je štafeta Hořící loutky nepřetržitě nesena generacemi štastlivcu, které její sálající teplo jen sežehne, ale nespálí.

Je to nekonečný běh s poselstvím i přes délku času a nepřízeň doby neustálý. Místa a jejich vzájemná vzdálenost, kde se Hořící loutka objevuje, její stále se měnící podoba jsou zdánlivě náhodné a smysl jejich střídavého objevování je znám pouze bohům.

Hledíme s údivem na ty, kteří štafetu Hořící loutky dostali od svých předchůdců a nesou ji na konec svého údělu, aby ji předali dalším.

Prométheus pravděpodobně už nepřiletí. Na to jsme již příliš rozumní, abychom jeho návrat znova vnímali. Proto chraňme ty, jimž se dostalo možnosti převzít, nést a předat Hořící loutku. Je to patrně jediná možnost jak si její oheň udržet.

17.2.2009                                                                                                                            Petr Matásek (p.matasek@tiscali.czwww.petrmatasek.cz)

 


 

Petr Matásek (7. 4. 1944)

patří ke špičkám české loutkářské scénografie.

Svým specifickým výtvarným viděním obohacuje i divadlo živého herce (scénou a kostýmem). Podílel se na obrodě moderního českého loutkového divadla, počínající v šedesátých a plně se prosazující v sedmdesátých letech.

Narodil se v Praze. Loutkářskou scénografii vystudoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze u profesorů Richarda Landera a Vojtěcha Cinybulka (1962-66). Na této škole se stal roku 1992 pedagogem (nyní katedra alternativního a loutkového divadla). Pracoval a pracuje pro významná česká loutková divadla, pohostinsky i jako kmenový výtvarník. Byl angažován ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně (1966-68), v Divadle dětí Alfa v Plzni (1968-74), ve Východočeském loutkovém divadle Drak v Hradci Králové (1974-2000), kde se podílel spolu s režisérem Josefem Kroftou na nezaměnitelné poetice této scény. Dále spolupracuje mimo jiné s Naivním divadlem v Liberci a Divadlem Minor v Praze.

Získal četná ocenění na prestižním loutkářském festivalu Skupova Plzeň. Byl členem kolektivu scénografů, kteří obdrželi hlavní cenu Zlatou trigu za českou expozici na mezinárodní výstavě scénografie a divadelní architektury PQ 99. Patří ke generaci českých loutkářských výtvarníků, která zaváděla od šedesátých let do loutkového divadla nové, antiiluzivní postupy (kombinace akce loutky a živého herce, obnažené materiály, autentické předměty, proměnlivé metaforické významy neutrálního objektu). Zároveň však navazuje na tradici starých českých loutkových řezbářů (expresivní hluboká řezba do dřeva). Navrhuje scény pro pohádky (Šípková Růženka, 1976; Zlatovláska, 1981; Píseň života, 1985; Malá mořská víla, 1999) i pro loutkové verze světového dramatu, literatury a mýtu (Sen noci svatojanské, 1984; Prodaná nevěsta, 1986; Mlýnek z Kalevaly, 1987; Babylonská věž, 1993; Kytice, 1998; Bouře, 2002).

Pro činohru pracuje od osmdesátých let a obohacuje ji nápaditými postupy a uvolněnou fantazií loutkového divadla. Z činoherních divadel spolupracoval např. s Národním divadlem v Praze.
V poslední době se zabývá využitím netradičních inscenačních prostor. Pro Tragickou historii o doktoru Faustovi od Christophera Marlowa (soubor Divadla Komedie v režii Michala Dočekala, 2001) scénicky upravil podzemní sál Gorlice na Vyšehradě (depozitář originálních barokních soch z Karlova mostu, které byly rovněž výtvarně zapojeny do inscenace). Za tuto scénografii získal Cenu Aldréda Radoka. Jeho projekt Bouda (2003), fungující jako sezonní alternativní prostor pro činoherní soubor Národního divadla v Praze (puristický útvar na Ovocném trhu za Stavovským divadlem), byl nejen scénografickým a architektonickým, ale i koncepčním počinem.