Mezinárodní loutkářská unie

International Puppeteers Union


Union International de Marionette

Světový den loutkového divadla 2011

Poselství prof. Henryka Jurkowského k Světovému dni loutkového divadla 2011

Octl jsem se zde, ve městě Omsku na západní Sibiři. Vstupuji do etnografického muzea, kde mou pozornost ihned upoutá velká vitrína, v níž jsou vystaveny desítky figur – idolů ugrofinských kmenů Menses a Chantes. Jako by každého návštěvníka vítaly.
Instinktivně na to odpovídám a zdravím je také. Jsou fascinující. Reprezentují přežívající kus duchovního života generací primitivního lidství. Tyto postavy i jejich imaginární svět leží u kořenů prvních manifestací a zobrazení divadla, posvátného i světského.

Sbírky umění přetékají různými idoly a svatými figurami, jež postupně, kousek po kousku, mizí z kolektivní paměti. Ale v muzeích jsou i loutky, které ještě pořád střeží to, co do nich vtiskly ruce jejich tvůrců a vodičů. Jinými slovy si tyto loutky udržují stopy lidské
zručnosti, fantazie i duchovna.

Na každém kontinentu a skoro v každé zemi najdete sbírky loutek a jejich hrdé majitele. Tyto sbírky, tolik významné pro vědecký výzkum, v sobě uchovávají důležité vzpomínky a zároveň přinášejí důkaz toho, jak je náš obor rozmanitý.

Umění, jako tolik jiných lidských činností, podléhá dvěma tendencím: sjednocování a odlišování.
V kultuře dnešního světa se projevují obě najednou. Je snadné dnes cestovat, ať už vzduchem nebo prostřednictvím internetu, díky čemuž je počet našich kontaktů na různých kongresech a festivalech stále větší; to vede ke sjednocování. Brzy budeme skutečně všichni žít v jediné globální vesnici zvané McLuhan. Tento stav ale neznamená, že bychom ztratili svůj cit pro kulturní rozdíly, ale spíše to, že větší počet divadelních společností bude v budoucnu používat podobné výrazové prostředky.

Loutkářské styly jako je japonské ningyo joruri nebo indonéský wayang byly už v Evropě i Americe asimilovány; na druhou stranu pak najdete asijské a africké soubory, které využívají evropské způsoby práce s loutkou. Někteří mí přátelé tvrdí, že stejně jako se mladý japonský umělec může stát virtuózním interpretem Chopina, může i Američan ovládnout mistrovství joruri nebo se stát dalangem hrajícím wayang purwa.
Za sebe s nimi celkem souhlasím, pod podmínkou, že tento umělec nepřijme pouze techniku, ale i kulturu, která je s ní spojena.

Mnoho umělců se spokojuje s vnější krásou loutky, která ovšem přesto pro diváka v sobě má potenciál pro objevování jiných forem umění. Tímto způsobem loutka proniká do nových oblastí. I v činohře se stává zdrojem mnoha metafor. Rozšířená přítomnost prastaré figurativní loutky je dnes spojována s hnutím, jež je nepřímo úměrné tomu teritoriu, na němž dříve vládlo. Důvodem je invaze objektu a v ještě větším měřítku i všeho hmotného. Protože každý objekt, veškerá hmota, pokud ji animujeme, k nám hovoří, a hlásí se o své právo žít divadelním životem.

Proto začíná objekt figurativní loutku nahrazovat, čímž otevírá před umělci cestu, jež vede k novému poetickému jazyku a k výtvorům plným bohatých a dynamických obrazů. Obrazy a metafory, které byly kdysi charakteristickým rysem každého typu loutky a které tyto typy od sebe oddělovaly, se dnes staly zdrojem výrazu každého jednotlivého loutkáře. Vytvořil se tak nový jediný, poetický jazyk, jenž nezávisí jen na obecné tradici, ale i na talentu umělce a jeho individuální tvořivosti. Sjednocování způsobů vyjádření vede k dalšímu odlišování.

Naše globální vesnice McLuhan se stala vlastním protikladem. Různé způsoby vyjádření se staly nástroji individuálního jazyka, který bude vždy upřednostňovat originální řešení. Tradice loutkového divadla samozřejmě nikam nezmizela.
Doufejme, že zde vždy zůstane jako něco cenného, na co se můžeme vždy obrátit.

Henryk Jurkowski, 2011