Mezinárodní loutkářská unie

International Puppeteers Union


Union International de Marionette

Zpráva Niny Malíkové z cesty do USA (zasedání Rady UNIMA v Atlantě) I.

Vincent Anthony nepřeháněl, když na kongresu UNIMA v Magdeburku v červnu 2000 reagoval na rozpaky přítomných hostí , které se točily kolem organizačních problémů setkání a nabídl, aby příštím místem konání Rady UNIMA byla Atlanta v USA. „Pokusíme se to zorganizovat líp. Ubytování i stravování také mohou být levnější a přitom kvalitní. A hotel máme hned vedle našeho loutkářského centra.“ Nu, uvidíme, jak se vytáhnou, řekli si všichni, kteří vědí, co takové mezinárodní setkání znamená. O dva roky později jsem si pak často v duchu s opravdovým uznáním říkala, že Vincent Anthony nepřeháněl…

Na otázky „Jak to bylo v Americe?“ odpovídám dodnes, že krátké. Odpověď na další otázku “ Jaký byl nejsilnější zážitek?“ se s odstupem času mění. Hned po příletu byla totiž nejsilnějším zážitkem asi cesta. I když už dávno není výlet za oceán něčím, o čem se za dlouhých zimních večerů vypráví dychtivým posluchačů a celou cestu podniknete v čase o něco málo delším než vlakem z Prahy do Banské Bystrice, přece jen vás „letiště budoucnosti“ – ať už ve Washingtonu nebo přímo v Atlantě vyvedou z míry. Nejde o to, že se tam po loňském 11.září zpřísnila ostraha (ono to není zase tak úplně pravda, lidský faktor zahrnující únavu materiálu je na téhle planetě všude stejný), že jdete nekonečnými chodbami pešky přičemž můžete zoufale či zlomyslně (podle toho, na které straně barikády jste) komentovat prosklené prostůrky pro kuřáky, kterých je na letišti jako šafránu a které vypadají jako zvláštní samotky či klece pro exotická zvířata, a že se nakonec dostanete po všem tom galaktickém letištním luxusu do boudičky pokryté vlnitým plechem, která vypadá jako autobusová zastávka v Peci pod Sněžkou a pochopíte, že právě odtud vám nakonec startuje vaše regionální letadlo… Když už se totiž psychicky vyrovnáte s letem a letištěm, někde vám v černých děrách mizí kufry (a nikdo vám neřekne kde si je můžete vyzvednout), odněkud se musíte dostat do podzemky, která funguje na žetony, které musíte nějak získat, atd… (Mají to cizinci, kteří vystoupí na Ruzyni také tak? A možná, že jsou tak vyplašení z akčních filmů s ruskou mafií, že mají zase zážitky jiného druhu). Ale každá cesta má svůj konec. A tak se přece jen dostanete sami na sebe pyšní tam, kam jste se dostat měli a ubytují vás v hotýlku, který se podobá všem malým hotýlkům z amerických telenovel. (Je tam bazén, můžete si tu objednat pokoje, salonky i občerstvení pro rodinné sešlosti, můžete si tam sami vyprat v pračce a na pokoji máte z nevysvětlitelných důvodů kromě běžného standardu představovaného barevnou televizí a kávovarem i žehlící prkno s žehličkou).

Samotná Atlanta se pyšní čtyřmi pamětihodnostmi : je zde dům spisovatelky Margarety Mitchelové – autorky knížky Jih proti Severu ( kterou celý svět zná pod názvem Co přináší vítr), působil zde a také zde byl zavražděn Martin Luther King, je zde světoznámé televizní studio CNN a konečně – Atlanta je město, které dalo světu Coca Colu. V posledních letech je pro nás známá Atlanta také ve spojení s loutkami – agilní Center for Pupetry Artsvedené Vincentem Anthonym zde hostilo Divadlo bratrů Formanů i královehradecký DRAK, do povědomí se dostává i loutkářská sbírka centra.

Samotné centrum (Center for Puppetry Arts) sídlí v uměnímilovné části Atlanty – v jeho okolí je muzeum se sbírkami moderního umění, umělecké školy i divadelní sály. Těsně vedle centra se hodně staví, takže výsledný dojem (když si odmyslíte mrakodrapy na obzoru), připomíná některé z běžných evropských sídlišť. Samotné centrum je umístěno v bývalé škole postavené někdy na ve 20.letech minulého století, a také jeho základní půdorys o původním účelu budovy dodnes mnohé vypovídá ( divadelní sál byl zřejmě tělocvičnou, třídy jsou dnes pracovnami centra nebo sálky pro workshopy, které mi velmi připomínaly prostory našich „lidušek“

Zasedání Rady UNIMA, které probíhalo souběžně s festivalem PUPPETS 2002 (obojí 20.-23.6.) mělo pod dlouhých letech konečně rozumné časové uspořádání, takže se dalo dobře skloubit nejen rokování o dalších osudech a aktivitách UNIMA, ale zhlédnout festivalový program, podívat se na některou z diskusí určených především pro americké loutkáře a ještě stihnout něco z nabízeného doprovodného programu.

Festival Puppets 2002 sestavili američtí hostitelé až na jedinou výjimku, jíž byla účast dvou souborů z Kanady, výhradně z reprezentativní vlastní produkce zahrnující soubory z Atlanty, New Yorku, Seatlu, Dallasu, Minneapolisu a dalších. Většinou šlo o inscenace nové, ale byly i takové, které prošly sítem několika ocenění regionálních i celoamerických festivalů a byly staršího data. Výběr byl pestrý po všech stránkách – žánrově, v použití loutek, tématicky i co do kontaktu s publikem. Zastoupeno bylo divadlo předmětů, divadlo jako ilusivní miniaturizace činohry,tj. „jako živé“, one man show jako sžíravá parodie amerických poměrů na osnově klasické „punchiády“, jiná one man show zastřešující poněkud exhibiční pojetí Snu noci svatojanské (všechny postavy hrané jediným hercem!), divadlo více i méně apelativní, divadlo s malými loutkami ze stylu rodinných divadélek i divadlo napodobující v použití obřích loutek slavnější vzor (mám na mysli Bread and Puppet). Bylo tu poetické divadlo beze slov, divadlo těžící z orientální tradice (ale v americkém přepisu) atd… Pokud bych měla hledat společného jmenovatele, pak se musím uchýlit k vnějším rysům – naprosto všichni hrající používali mikroporty, a to nejen ve velkém sále, který by bez této pomůcky asi těžko zvládli, ale i při kontaktnějších komorních vystoupeních . Dorazila sem móda hraní s předměty ( ať žije „kouzlo oživeného haraburdí“ !), jejíž výboje by ovšem žádného absolventa našich amatérských loutkářských kurzů příliš nepřekvapily. A ještě něco zajímavého: většina představení byla určena mládeži a dospělým. A při této příležitosti je třeba říci, že dospělé americké loutkářské publikum je až dětsky nekriticky nadšené. Často při představení fandí, i když při následné diskusi už nebývá tak bezvýhradně nadšené jako při představení. Jako by tu v praxi fungovalo ono z populárně psychologických příruček známé „jsi nejlepší, neboj, se, jsi nejlepší!“. Je to zřejmě pod kůží zažrané stejně hluboko jako ono neustále opakované „jsem v pohodě, je mi fajn!“, a to i v tom případě, že autor těchto výroků vypadá na pravý opak svých tvrzení. S kolektivním fanděním a nadšením souvisí až pionýrská (prosím v tom pravém, americkém slova smyslu) disciplina, která se také projevovala během celé akce. Členové UNIMA USA osobně kontrolovali vstup do sálů (hrálo se pro několik skupin a nikdy nedošlo k záměně modrých, červených či žlutých puntíků, kterými byli účastníci podle diváckých skupin označeni), obětavě rozdíleli cateringovou službou přinesené jídlo (pro vegetariány extra výběr), obsluhovali při rautech a provázeli nás městem.

Z řady představení, která jsem měla možnost vidět, mě nejvíce zaujaly tři:. The Body Detective hostitelského centra )Center for Puppetry Arts), The Star Keeper v provedení Théatre de l Oeil z Mantréalu a B.B.in L.A.zahraný skupinou Great Small Works z New Yorku.

The Body Detective : An Internal Investigation (volně: Detektiv v krajině Těla : Vnitřní pátrání) bylo něco jako naučná hra o lidském těle, jeho smyslech a zacházení s nimi. Tedy to, co by se dalo přirovnat k jakési zdravotně-naučné škole hrou. A proč se mi to líbilo? Celá ta osvěta totiž probíhala formou parodie: byla to parodie na detektivní příběhy s Perry Masonem, na filmové gangsterky i filmové muzikály 30.let. Příběh byl jednoduchý. Nudící se detektiv (herec s kloboukem vraženým do obličeje, vyhrnutým límcem baloňáku, krk omotaný šálou, na rukou rukavice, hercovu tvář divák do konce představení nespatří – opět jakási parodie na filmového Neviditelného) dostává po telefonu zakázku: někde blízko se chystá vražda, kterou má odhalit. Detektiv se vydává do Bodytownu (Těloměsta) a setkává se s dalšími postavami, které představují jednotlivé smysly. Divadelně nejvděčnější je setkání s barovou zpěvačkou (loutka personifikující Rty), po kterém následují výstupy pana Nosu a pana Ucha Další zastavení je u pana Kůže a pana Svalovce, který je v Bodytownu bodygardem. Seriál drobných epizod uzavírá výstup Kostlivce (loutka v životní velikosti vedená z provaziště, využívající starého loutkářského kouzla skládání a rozkládání marionetového skeletu). Detektiv získává klíč od města a vstupuje branou dovnitř. Po cestě útrobami přijíždí Krev-autobus, který ho veze do plic a do srdce . Detektivovu pouť ukončí telefon tajemné osoby, která ho na počátku vyzvala k celému pátrání. Je to jeho vlastní mozek (přesněji paní Mozek), který ho chtěl varovat před špatným zacházením s vlastním tělem. Suchopárná moralita se stala díky vtipnému nápadu zábavnou show. Přidejte k představě výsledného dojmu swingové melodie, živý klavírní doprovod a smysluplnou konfrontaci herce s groteskními loutkami, jejichž výtvarná podoba prozrazovala inspiraci kýčovitou komiksovou kresbou.

Představení The Star Keeper ( Poutník z hvězd) bylo ze zcela jiného soudku. Host festivalu – Theatre de l Oeil přivezl do Atlanty příběh beze slov, který se pohyboval na samé hranici sentimentu. Podivný živočich – napůl člověk, napůl ryba (spíše jakási mořská panna, ale lidská půle byla evidentně mužského rodu) spadne ze své hvězdy a jeho jedinou touhou, která je motorem příběhu, je touha dostat se zpět. Napadne vás, že je to jakási variace na E.T.-mimozemšťana, možná je tu i trochu expéryovského Malého prince, ve vlastním divadelním provedení pak dojemný příběh s účastí černodivadelní techniky. Star Keeprův příběh je poutí naplněnou několika setkáními (nejefektnější je scéna pod mořem, kdy je hrdina konfrontován s velikou mořskou pannou), při nichž musí mile nemotorný mimozemšťan překonávat řadu nebezpečí. Představení hrané v pomalém rytmu a opírající se o řadu vizuálních efektů, vypovídá především o toleranci, o schopnosti pochopit někoho, kdo je jiný. Hrálo se javajkami i manekýny a velmi dobrá animace loutek byla pro mne příjemným překvapením.

B.B. in L.A. Ne, nejde o Brigitte Bardotovou, ale Bertolta Brechta za jeho imigračního pobytu v Los Angeles. Soubor Great Small Works (Příjemné malé věci), který tuto komorní inscenaci do Atlanty přivezl, tvoří 6 lidí – většinou intelektuálů pracujících při universitách v Bostnu a New Yorku. Jejich představení mělo už start zcela v brechtovském duchu. Brechtovy songy ze Žebrácké opery za doprovodu kapely sestavené z aktérů představení zněly už ve foyeru divadla, kde probíhala i první kontakt a diskuse s publikem. Vlastnímu příběhu pak předcházela přednáška jednoho z protagonistů představení -pana Johna Bella, učitele dějin divadla na bostonské škole – o historii rodinných loutkových divadélek v Evropě i Americe. „Brechtovsky“ zpívaná přednáška, kterou John Belle doplňoval „kramářskými“ zastaveními u jednotlivých historických obrázků, byla už sama o sobě výtečným divadlem. Následovaly songy a pak se rozhrnula oponka malého improvizovaného loutkového divadélka – přesněji řečeno papírové krabice zbavené přední stěny. Pomalu po celé délce jevišťátka se sunula-plula malá figurka B.B. na lodním kufru. Bertolt Brecht právě dorazil do Ameriky. Ve druhém dějství se značně arogantní a špatně anglicky mluvící režisér „mimo obraz“ (loutečka B.B. byla umístěna mimo jevišťátko na miniaturním jeřábu z dětské stavebnice) snaží vysvětlit americkým hercům při zkouškách „Matky“ svou divadelní metodu. Marně. Ve třetím výjevu přicházejí za Helenou Weiglovou agenti FBI. Weiglová jim v jediné větě brilantně definuje pro ně stále podezřelý „zcizovací efekt“. Poslední, nejsilnější výjev zachycuje Brechta před Vyšetřující komisí pro neamerickou činnost. Maličká figurka je v nahrávacím studiu (na jevišti je vytvořeno z několika malých skutečných transistorových rádií). Iluze je dokonalá. Na jevišti není žádný pohyb, jen z autentického záznamu slyšíme špatnou angličtinou hovořícího poníženého člověka-Brechta. Opona se zatahuje a komentátor John Bell říká: “ Druhý den slyšel Brecht záznam celého procesu v rádiu. Den na to opustil USA“. Zní poslední song, hraje kapela ve složení saxofon, harmonika a bicí a skupina Great Small Works opouští sál.

A jaké byly s odstupem času ty další silné zážitky? Rozhodně výstava mapující tvorbu židovského loutkového divadla Hakl-Bakl manželů Simche a Ruth Schwarzových, které působilo především v poválečné Paříži (loutky pro jednu inscenaci navrhoval sám Marc Chagall). Svérázným divadelním představením byla i návštěva muzea Coca Coly, kde se ve dvou sálech sloužila v podobě permanentní ochutnávky jakási monstrózní mše na počest jednoho ze symbolů americké gastronomie.

A na jeden zážitek jsem si musela počkat až do Čech. Konečně jsem po týdnu nemusela pít z umělohmotných pohárků a mohla se zase nebezpečně ohánět neumělohmotným příborem. Byla jsem už zase v Evropě.

Nina Malíková