Zpráva Niny Malíkové z návštěvy loutkářského festivalu v Charleville-Mézieres
Dobrodružství, které zahrnovalo účast na Světovém loutkářském festivalu v Charleville-Mézières, besedu o historii a současnosti českého loutkového divadla pořádanou francouzským oborovým sdružením Themaa, účast na slavnosti UNIMA k 80. výročí založení organizace, křest Světové encyklopedie loutkářského umění a výstavku k 80. výročí UNIMA v generálním sekretariátu, začalo pro mne 24.9.2009 ráno a končilo 25.9.2009 večer.
Zástupci Českého střediska UNIMA byli pozváni pořadateli na slavnostní ceremonii na počest významných představitelů světového loutkářství M. Niculescu, H. Jurkowského a M. Meschkeho u příležitosti 80. výročí UNIMA na radnici v Charleville, a také na křest dlouho připravované a ohlašované Světové encyklopedie loutkářského umění, na níž se České středisko UNIMA významně podílelo. Laudatio, které na radnici v Charleville 25.9.2009 v poledne na adresu všech tří osobností moderního světového loutkářství z několika úst zaznělo, znovu připomnělo význam Margarety Niculescu zejména v souvislosti s charlevilleským Mezinárodním loutkářským institutem a jeho historií, přínos Henryka Jurkowského pro historii a teorii světového loutkářství a konečně osobnost Michaela Meschkeho nejen v práci pro UNIMU, zejména při jejím poválečném formování, ale i jako všestranného umělce.
Slavnost na radnici, kde se sešla řada oficiálních hostů, radů UNIMA a zejména zástupců několika komisí UNIMA, kteří využili festivalu k neformálním i oficiálním schůzkám, volně pokračovala až do odpoledních hodin, kdy se účastníci přemístili do prostorů Espace Troussel (je to bývalý obchodní dům, který v současnosti využívá charlevilleský Mezinárodní loutkářský institut zejména k výstavám a během letošního festivalu i velkého knižního trhu s divadelními publikacemi), kde mohli konečně vidět Světovou encyklopedii loutkářského umění na vlastní oči. Henryk Jurkowski ji na svět přivítal slovy: „Novorozeně je na světě! Nepomlouvejme ho hned a přejme mu šťastnou cestu do života!“
Česká divadla byla na festivalu v Charleville-Mézieres zastoupena Divadlem Continuo (Klobouk, hvězdy, neštovice), Divadlem Spejbla a Hurvínka (Jak pan Spejbl prášil) a Divadlem Alfa se Třemi mušketýry, jejichž ohlas jsem mohla sledovat přímo na místě na všech jejich představeních. Tři mušketýři, kteří do francouzského prostředí atmosféry zapadli jako ruka do rukavičky, znovu potvrdli svou výtečnou pověst. Všechna tři představení byla přijata s nadšeným ohlasem a při vyprodaném sále. Úspěch u publika i kritiky zaznamenalo i Divadlo Continuo, které se na tak velkém divadelním fóru představilo poprvé, a hned vzbudilo zájem mimo jiné možná i proto, že se tato nezávislá alternativní scéna svými postupy v mnohém přibližuje směřování charlevilleské loutkářské školy ESNAM.
Kromě absolvování besedy o českém loutkovém divadle, která byla trochu nešťastně koncipována v rámci „snídaní s THEMAA“ do časných dopoledních hodin, jsem do nabitého programu stihla zařadit i návštěvu dvou výstav. Na vlastní oči si prohlédnout proti Avignonu trochu redukovanou výstavu Craig a marionnettes, o které jsme referovali v minulém čísle, a výstavu o francouzském loutkáři I. poloviny 20. století Jacquesu Chesnaisovi.
Nahustit do pár hodin, které ještě do odjezdu zbývaly, nějaké představení (řada těch „velkých“ se zvučnými jmény jako Neville Tranter, Joan Baixas, Stephen Mopttram, Alain Le Bon byla beznadějně vyprodána ještě před samotným zahájením festivalu) bylo vlastně nemožné. A tak jsem chodila po ulicích a dívala se na nesčetné množství pouličních produkcí (zaplaťpánbůh, že vlna „chůdochodců“ zde už trochu opadla), mezi nimiž vévodila „představení pro jednoho diváka“ či spíše „pro jedno oko“, na něž se bylo možné dívat kulatým otvorem v krabicích nejrůznějších velikostí a výtvarné úrovně, žonglérská vystoupení a sólová čísla s marionetami za zvuku na zemi umístěného magnetofonu. Popsat průvody školních výprav, v labyrintu starých charlevilleských uliček je nemožné. Byly jako přílivové vlny, které se přelévaly od jednoho hracího místa na druhé. Obdivovala jsem i statečnost a vytrvalost festivalových diváků sedících na dlažbě a čekajících i půl hodiny na začátky vystoupení vytipovaných pouličních představení (off program měl svůj speciální programový bulletin). A k tomuhle „pohyblivému svátku“ si představte ještě množství prodejních stánků, které by se snad dalo přirovnat k větší Matějské pouti – byly zde skvostné loutky z Thajska, Indie, Afriky, ale také řada pouťových „šuntů“, kterým vévodil Pinokio v nejrůznějších provedeních. Až šla z toho hlava kolem a znovu se mi potvrdilo, že je festival v Charleville-Mézières, opravdu jen jediný a skutečně světový.
Nina Malíková