1993 oblast profesionální – Jiří VYŠOHLÍD
PSYCHOTERAPEUTICKÉ SEZENÍ S JIŘÍM VYŠOHLÍDEM aneb TAŤOVY TĚŽKÉ ZÁVISLOSTI
Pár dní před oslavami čtyřicetin Draku se mi Taťa přiznal hned k několika závislostem. Sám uznává, že začíná jít o závažný problém, ovšem dodnes nebyl schopen něco s tím sám udělat. A přitom – možností jak a u koho se nechat léčit je v současné době plno, ani otevřené diskuse s odborníky či jinými podobně postiženými už nejsou tabu…
Kdyby alespoň šlo o závislost počínající a jedinou, ale kdepak – je jich vícero a jejich právě probíhající stádium se dá označit již za velmi pokročilé.
Mezi námi… to, že s tím Taťa dodnes nic neudělal a doufejme ani neudělá, je štěstím nejen pro Drak, ale i pro všechny jeho příznivce. Jediné, k čemu se pacient zatím uvolil, bylo podstoupení složité psychoterapie pod mým vedením.
ZÁVISLOST NA DRAKU: „To je taková ta stará nekonečná láska – můj současný problém. Člověk vždycky jednoho dne zjistí, že něco už není tím, co miloval, co bývalo „jeho“, ale že došlo ke změně. Spíš jde o senilitu a stesky, jaký to bejvalo krásný. Bráníme se tomu po svým – ty vole, říkám si, zaplaťpánbu, že to vůbec bylo a že to trvalo tak strašně dlouho. Tenkrát jsme byli v Hradci zašitý a všechno dělali soustředěně, Kroftou počínaje, posledním člověkem někde v ateliéru konče. Nikdo neměl nic jinýho na práci – dneska to „kolem“ hrozně rozptyluje. Většina lidí má existenční starosti, kde sehnat peníze pro rodinu. Ale dost možná, že je to jen takový můj optický klam…
Taky mě maličko pálí, že noví členové jsou o něco víc „free“ než je zdrávo – některý pro divadlo nutný věci, jako je třeba určitá disciplína, nejsou ochotný respektovat. Ale asi to není něco, co by nějak víc škodilo, s tvůrčím hledáním to nemá nic společnýho. Když jsme byli mladý, byli jsme zřejmě zrovna takový – to je právě ta generační záležitost. Oni mají na druhý straně obrovskou výhodu, že jsou všestranně talentovaný. Zpívají, hrají na hudební nástroje, jsou použitelný nejen jako herci, ale i jako muzikanti. V tu chvíli si totiž divadlo může dovolit přepych mít na scéně živou hudbu. Zvlášť v dnešní době, kdy se skoro všechny zkomponované tóny linou z reprobeden nebo jsou przněny mikrofony, působí živá muzika z jeviště jako studánka vody živé…“
ZÁVISLOST NA MUZICE A DIVADLE: „To je má životní schizofrenie. Vystudoval jsem loutkařinu, ale těsně předtím, než jsem se na ni dostal, jsem začal koketovat s muzikou. I na klarinet jsem hrál. Žádný hudební vzdělání jsem přitom neměl – pouhé dva roky klavíru v hudebce, ze který mě vyhodili, protože jsem necvičil. Ale zřejmě to ve mně bylo zakódovaný, protože jsem se k muzice sám dobrovolně vrátil. S Mirkem Vildmanem z ročníku jsme pak šli do stejnýho divadla a protože o mně už věděl, řekl – zkus napsat hudbu. Zkusil jsem – a najednou i zjistil, že píšu hudbu do všeho, co se zkouší, ale že na tu náhlou „skoroprofesi“ nejsem vůbec vybavenej. Chvíli jsem se ocital na hudební parketě a štvalo mě, jak divadlo hudbu znásilňuje, a hned nato mně docházelo, že z divadelního hlediska to tak prostě musí být. A tyhle dvě rozporuplný úvahy ve mně na sebe takhle hulákaj neustále.
Všichni ostatní muzikanti, kteří občas něco dělají pro divadlo, mají oproti mně strašnou výhodu – dělají si vlastní hudbu a tu a tam podniknou jakýsi úskok stranou – zplodí účelovou záležitost. Tohle já nikdy nepoznal, nic jinýho než účelový záležitosti jsem totiž jako muzikant nikdy nedělal. Takže jsem tak z časových důvodů ani nikdy nezrealizoval muziku, která ve mně už léta doutná. Na starý kolena tedy další dilema – buď s divadlem seknout a věnovat se vlastní tvorbě, nebo… ježišmarjá – byl bych toho ještě vůbec schopen?!
Divadlo se bojím opustit. Někde je v něm třeba tři roky a odejít mu nedělá potíže. Před časem odešli i někteří kluci, kteří tu byli relativně dlouho, jako Honza Bílek, Láďa Peřina, ale sám jsem viděl, že to pro ně nebylo lehký. Člověk holt před sebou musí mít určitý program a to já právě nemám. A jak že jsem v tom Draku vlastně už dlouho?! – je to hrozný…!!“
ZÁVISLOST NA PRÁCI: „To je poslední hřebík do rakve. Jsem jasnej workoholik. Tak jak jsem byl pořád nucen kombinovat muziku s divadlem, věděl jsem, že si všechno musím udělat sám a nic z toho nesmím prošvihnout. A snaha, aby to všechno dobře dopadlo, vedla k touze po čím dál větší dokonalosti. Dneska každou blbost pigluju, stokrát měním, vyhazuju, škrtám… to jsem zamlada neznal. Když jsem chvilku bez práce, žiju v hrůze, psychicky mě to ničí. Pak najednou práci mám, ale zase žiju ve stresu, abych něco nezkazil. Takže jediné chvíle, kdy se cítím dobře, jsou ty, když dodělám něco, co se povedlo. Ale to bývá obvykle jen pár minut, protože pak už mám zase strach z toho, co – a jestli vůbec něco – přijde dál…“
Děkuji, vydechněte si, můžete opatrně vstát z pohovky, počkejte si ještě chvíli vsedě… a zatím se můžeme domluvit na další schůzce. Tak kdypak by se vám to hodilo…?
Pacientu pozorně naslouchala terapeutka Blanka Luňáková, Loutkář
To ve Vidličce, kterou nám velí naladit si Jiří Vyšohlíd, hudba poetiku přímo určuje. Vyšohlídova umanutost precizní dokonalostí, neúnavným hledáním možných řešení a dotažením všech článků tvorby se v této inscenaci skvěle snoubí s jeho dětskou (nikoliv dětinskou!) hravostí, lyrikou a střídmým leč neodolatelným humorem. Výtečně mu sekundují Jolana Brannyová i Pavel Černík. Všichni tři tvoří ryze hudebními prostředky dramatické minisituace plné napětí a vtipu. Celé představení provázely melodické kadence dětského smíchu jako reakce i těch nejmenších diváků na herecké a hudební gagy. I když jsem daleka myšlence soudit divadlo podle jeho výchovných kvalit, soudím, že tato složka není v tomto případě vůbec zanedbatelná.
Hradecké představení bylo jedno z mála, kde ani vteřina jevištního času nezůstala bez obsahu.
Blanka Luňáková, Loutkář