Světový den loutkového divadla 2006
Dne 21.3.2006 jsme již počtvrté oslavili Světový den loutkového divadla V Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi proběhl k této příležitosti Den otevřených dveří.
Své provolání ke Světovému dni loutkového divadla vydal Michael Meschke z Německa. (Narozen 14. července 1931 v Danzigu, Německo (dnes Gdaňsk – Polsko). V roce 1939, s příchodem nacistické vlády do Německa, odchází se svou rodinou do exilu do Švédska. Ve svých 18 letech poprvé režíroval středověkou frašku O mistru Pletichovi. Studoval mimo jiné s Harro Siegelem na Vysoké škole dekorativního umění v německém Braunschweigu. Je zakladatelem a ředitelem loutkového divadla Marionetteatern ve Stockholmu. V letech 1976 – 1988 byl viceprezidentem UNIMA.)
Píši toto poselství poté, co jsem se vrátil z Banda Ache, Sumatry, Indonésie, kterou za slunného rána 26. prosince 2004 zasáhla katastrofická vlna ve své největší síle. 126 tisíc mrtvých v pouhých několika minutách, znenadání odplaveni, možná právě zde, kde stojím. Ve tvářích přeživších je vepsaná bezútěšnost, která drásá srdce.
S pár loutkami v kufru, jsem přijel, abych se pokusil aspoň trochu rozptýlit ztracené sirotky brouzdající po kolena v kalužích slané a otrávené vody, která se prostě nechce odplavit. Kdyby mi to mé 75 let staré kosti dovolily, tak bych udělal lépe, kdybych tahal cihly spolu s ostatními zpocenými dělníky, kteří okolo mě znovu staví stěny zdemolovaných domů. Tváří v tvář všem starostem, které tato destruktivní přírodní síla způsobila, mé loutky zůstaly nevybaleny v mém zavazadle.
Tolik jen ve stručnosti, abych ukázal na to, jak bezcenné jsou naše prostředky. Nicméně, další ničivé síly – ty lidské – nezůstávají pozadu. Po každém krvavém konfliktu se zdá, jako by se člověk dožadoval další krize. Čím dál tím hůř, nemůže si pomoci aby si přestal zahrávat s poslední nukleární hrozbou. Je to jako kdyby to bylo dáno samotnou v lidskou podstatou. Týká se to nás všech.
V letošním roce 2006 se lidstvo žene v ústrety ještě větší polarizaci mezi různými fundamentalistickými ideály, jak na východě tak na západě, nalevo i napravo. Jak? Pošpiňujíce to, co je druhým nejdražší, ať je to Islám, svoboda vyznání, lidská důstojnost nebo jiné zásadní hodnoty.
Přinést loutku do středu tohoto všeho se zdá směšné. Lidé se jí smějí, ale ne v tradičním smyslu, že by potěšila publikum, spíše proto, že je tak bezmocná.
A přece, tato bezmoc je opravdovou silou loutky. Protože je součástí toho, co je „navzdory tomu všemu“, tím, bez čeho by lidstvo už dávno vyhynulo.
Časy se mění. Loutkář, který v dávných dobách chtěl zachránit svět, je dnes šťastný, když může žít ze své práce. Buďme tedy pokorní, ale nevzdávejme se: rozehrejme naše loutky, protože to je to, co umíme, protože máme to privilegium, že můžeme dělat to, co máme nejraději – a protože naší odměnou jsou a budou emoce, které zažehneme v tolika srdcích.