Mezinárodní loutkářská unie

International Puppeteers Union


Union International de Marionette

1994 oblast profesionální – PhDr. Jan Dvořák

České loutkářství rekordmanem polistopadového divadla

Již jubilejní desátá sezóna uvádění Dona Giovanniho v pražském Národním divadle marionet a slavnostní 2000. představení v rámci Prahy – evropského města kultury roku 2000 – umožňuje odpovědět na několik otázek, které se kolem této produkce nejčastěji vyslovují.

První z nich: Jak to vlastně všechno začalo? Stalo se tak na jaře roku 1991 před Stavovským divadlem, tedy v jubilejním mozartovském roce, kdy houstl zástup zájemců o tuto historickou stavbu – Cheopsovu pyramidu světového hudebního divadla – a zároveň o dílo génia, bytostně spojeného s Prahou, a především pak o jeho operu oper – Dona Giovanniho. I bez náročnější marketingové analýzy, tváří v tvář lešení na tehdy uzavřené budově Stavovského divadla nám s bratrem Danielem bylo jasné, že zjevná poptávka zůstává neuspokojena…

Čeho jsme tehdy pro uskutečnění své vize mohli využít? Snad vlastní soudnosti a znalosti hodnot a jejich nositelů, i schopností, zkušeností a talentu konkrétních umělců, především loutkářů, což bylo dáno divadelně-kritickou praxí, dále organizačních schopností a smyslu pro hospodárnost a efektivnost (prověřovaných od r. 1988 v projektech neortodoxní Opery Furore, posléze i Opery Mozart na Novotného lávce s tehdy již úspěšným hitem The Best of Mozart, koláže operních klipů v režii Cabana, Lébla, Nekvasila, Vangeli ad.), v případě bratra pak bezpochyby scénografického vidění a praxe, včetně školení u prof. Josefa Svobody.

Jak to tak bývá, a v tom je také asi jádro nečekaného úspěchu, podařilo se i několik dalších zázraků: jedinečný prostor koncipovaný přímo pro loutkové divadlo, nadto legendární místo založení UNIMA a pozoruhodný interiér ve stylu art deco, využívaný Uměleckým sdružením Říše loutek jen v určitých termínech. Byl od května do října k dispozici a mohl se zde (také díky kolegialitě a stavovské cti řady členů Říše loutek, ale i vstřícnosti OKD Praha 1 a Magistrátu hl. m. Prahy, který je vlastníkem dnes krásně zrekonstruované budovy Městské knihovny, v níž se rekordní inscenace hraje) rozvinout v českém divadle unikátní model symbiózy kulturních zájmů obce s činností špičkových profesionálů i amatérů.

V Žatecké 1 se odehrává již desátou sezónu zázrak, doslova jakési perpetum mobile: město bez finančního vkladu nabízí svým dětem v dopoledních termínech a během víkendů bohatý pohádkový repertoár a večer pro dospělé, zejména pak pro evropské publikum, vizitku špičkové práce našich loutkářů.

Dalším zázrakem bezpochyby bylo sestavení inscenačního týmu, získání režiséra Karla Brožka – a to ve chvíli, kdy už se zdálo, že vize autorů projektu nepřekračuje v představivosti oslovovaných režisérů jen několik dnů hraní s hořkým koncem. Karel Brožek byl první, kdo se znaleckou až gurmánskou rozkoší nasál z vůní slov, představ, příslibů, touhy a přání a i jeho mimořádná zkušenost (nejen s loutkovým divadlem) a kromobyčejný rozhled a cit asi přispěly k tomu, že v rozhodující moment řekl úlevné ano, jdu do toho.

A zázraky se děly dále: operní věrozvěst, dnes působící v uměleckém vedení Státní opery jako nejrespektovanější hybatelé celého našeho současného hudebně dramatického divadla, připravili pro marionetové provedení unikátní nahrávku z věhlasného barokního divadla ve švédském Drottningholmu, záznam hry na dobové nástroje a v instrumentaci Mozartovy doby, který si v Žatecké 1 vychutnávají i odborníci rozměru sira Charlese Mackerrase…

A pak přišlo „ano“ od mnoha a mnoha špičkových loutkoherců, cennější o to, že herci setrvávají, třicetičlenný soubor má minimální fluktuaci a většina herců rozsáhlejších partů počítá odehraná představení ve čtyřmístném řádu. A co více: herci se rádi svěřují, že Mozartova hudba jim zní s přibývajícími reprízami stále líbezněji a podmanivěji.

U divadla nesmíme zapomínat na diváka, který také přispěl k zázraku. Úvodní červnová představení roku 1991 vidělo 30, 40 diváků. K velikému překvapení nás všech jejich počet neklesal, ale pomalu a stále stoupal. Výhodou při naší touze pohybovat se co nejdříve ve společném evropském prostoru tu bylo naše jednoznačné přesvědčení, divákem by měl být divák evropský, Evropan, divák bezpředsudečný, který nemá v krvi padesátiletou deformaci vykazující loutkové divadlo z tradičního druhu zábavy pro celou rodinu do dopoledních časů a nejlépe do mateřských školek, jako něco nedůstojného dospělého člověka. A takovýto divák, pro nějž je loutkové divadlo stejně ušlechtilým druhem zábavy jako činohra, opera nebo tanec, převažoval-li v hledišti třeba z románských zemí, umožnil i loutkoherci prožít to, v co už u nás ani nevěřil: při děkovačce nejednou atmosféru jako v kotli Maracana, tleskání, dupání a volání bravo!

Nepředpokládaný rozjezd série představení marionetového Dona Giovanniho umožnil posléze pod hlavičkou Národního divadla marionet vznik dalších dvou inscenací – Gluckovy opery Orfeo ed Euridice se sloganem Zázračné divadlo barokního světa (1993) a Yellow Submarine na hudbu Beatles (1995).

Úspěšnost bohužel potvrzuje i existenci epigonů a plagiátorů. A protože to celá česká loutkářská komunita ví, proč to pro divadelní historii neartikulovat zřetelně a nahlas: můžete na pražské Královské cestě mezi bábuškami a rumunským „českým“ sklem narazit na logo, připomínající zavěšením písmen na nitích registrovanou ochrannou známku Národního divadla marionet z r. 1991 (dílo akad. malíře a grafika Milana Paška), můžete narazit na „instituci“ nápadně připomínající Mezinárodní institut figurálního divadla prof. Josefa Krofty a další pedagogické aktivity blízké DAMU, na anonymní publikaci Czech Puppet Theatre z r. 1999 nápadně připomínající publikaci stejného formátu a typu Czech Puppets (J. Dvořáka a N. Malíkové z r. 1995), a dokonce na představení „barokní divadlo Orfeo“. Kdosi tu pod označením „české loutky“ kšeftuje s prací Balkánců a Rusů.

Nasadí-li někdo po deseti letech úspěšného provozování dejme tomu muzikálu Jesus Christ Superstar o dvě stě metrů vedle tentýž titul ve stejném žánru, toho v kulturní Evropě nazýváme epigonem a plagiátorem, a nemůže tomu být jinak ani v případě loutkového uvedení Dona Giovanniho. Je ke cti skutečných českých loutkářů, že na plagiátu neparticipují. (Jinou věcí je kvalita a inscenační a loutkoherecká anonymnost činnosti plagiátora, která může vrhat špatné světlo na české loutkářství jako celek, pro jehož dobrý zvuk ve světě tolik našich loutkářů od špiček v DRAKu, Naivním, Alfě, S+H a mnoha a mnoha dalších až po jednotlivce a amatéry tak mnoho udělalo!)

2000. představení Dona Giovanniho Národního divadla marionet ve Stavovském divadle, konané slavnostně nejen v místě své světové premiéry, ale i v místě vzniku myšlenky na marionetové provedení, nechť je svými dosavadními 400 000 diváky (včetně zájezdů po celé Evropě, včetně galavečera na závěr Světového festivalu loutkových divadel v Mekce loutkářů – francouzském Charleville-Mezieres) příspěvkem k dobrému jménu skutečného a tradičního českého loutkářství v Praze 2000, i později i všude jinde.

Dr. Jan Dvořák, Loutkář

 

Komtur ztrestá prostopášníka již po dvoutisící.

Don Giovanni bratří Dvořáků se počtem repríz přiblížil počtu roků křesťanského letopočtu! Projekt agilních sourozenců Daniela a Jana měl premiéru v červnu 1991. Loutková inscenace na hudbu Mozartovy světoznámé „pražské“ opery v režii Karla Brožka byla součástí prvního ročníku festivalu Mozart Open. V překotně se rodícím – a v lecčem specificky českém – kapitalismu mně exploatace Mozartova génia přišla komerční až příliš a věnoval jsem jí tehdy kritiku místy ironicky zaostřenou (J. K.: Wolfgang Amadeus Superstar I., Svět a divadlo 1991/6). S téměř desetiletým odstupem jsem nejúspěšnější pražskou inscenaci navštívil znovu a musím konstatovat, že z hlediska dynamického vývoje divadla, zábavy i obchodu posledních let shledávám tohoto Giovanniho kouskem docela solidním, dokonce mile starosvětským. Umělečtí realizátoři před lety vytvořili typ operně-loutkové „estrády“, která nepřekračuje hranice dobrého vkusu (ve svých nejlepších místech se blýskne okouzlujícími nápady), a ve srovnání s jinými produkcemi, orientovanými především na zahraniční turisty, je osobitě poetická. (Vím o čem mluvím, před lety jsme s kolegyní Ninou Vangeli navštívili několik nočních produkcí „pro cizince“, viz J. K. a N. V.: Ta erotika, Svět a divadlo 1994/3). Nejen obchodní odhad, ale také cit pro operní žánr v proměnách doby prokazují ostatně v posledních měsících scénáristé tohoto dílka Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil, jinak tandem reprezentující umělecké vedení pozoruhodně se obrozující Státní opery Praha (D. D. coby intendant, J. N. jako šéfrežisér). Sluší se zmínil o personifikaci dalších podstatných složek navštíveného představení: scénografické řešení je signováno Zdeňkem Bauerem a (opět) Danielem Dvořákem, výtvarníkem loutek je Anna Cigánová.

Opera začíná – jak jinak – nástupem dirigujícího maestra, Mozart se chová trochu jako rozmazlené děcko. Při ouvertuře, v níž řídí našim zrakům skrytý orchestr (vždyť v Národním divadle marionet nejsou galerie) tu a tam „vyskočí nad obzor“ smyčce, sem tam jásavě vylétne paruka. I později, v průběhu inscenace, je Wolfgang Amadeus důležitou personou, flirtuje s publikem, podezřele popíjí, občas i usne. Marionety výrazné znakovosti (za zmínku stojí například to, že prací neznavená šlechta je urostlejší než lid Zerlina, Masetto i Leporello) se pohybují v naivisticky decentním výtvarném rámci. Scénografům se originálněji a výtvarně podmanivěji podařilo evokovat snivý plenér (včetně hřbitova) než konvenčnější interiéry. Díky poutavému jevištnímu dění lze ale brzy podlehnout iluzi, že hlasy z nahrávky k figurkám prostě patří. Ze „zúčastněných“ pěvců je nejznámnější asi Arleen Auger (Donna Anna), přimlouval bych se však i za uvedení dirigenta backgroundu v programu (a jméno pěvkyně, interpretující Zerlinu, zmizelo patrně při korekturách). Dámy zamilované do Giovanniho jsou nadnášeny vášní, a tak při setkání se svůdcem půvabně poletují vzduchem, ve zvláště zdařilém čísle pěje hrdina slavnou árii Fin’ch han del vino při koupeli v sudu (nahota marionet je cudná), přičemž ho Leporello drhne rýžovým kartáčem. Také sluhovo velké „katalogové“ číslo Madamina má vtip, shůry se rozvíjejí poutače polepené fotografiemi krásek (i ze značně obskurních periodik), potíž je v tom, že už by svitky potřebovaly obměnu (jsou popraskané, vždyť i materiál rekvizit je častými reprízami značně vytížen). Opera je pochopitelně krácena, všechna slavná čísla však byla zachována. Invence není vždy stejně „hustá“, přesto se na jevišti stále něco děje, občas pomohou i zcizovací efekty, ruce vodičů „z výšin“, povzbuzují například marionety k akci. „Lidský faktor“ pak výrazně figuruje ve finále. Komtur obrovských, tedy reálně lidských rozměrů, celý šedě „vyvedený“ (iluze kamenného materiálu sochy), svou hrůzností zároveň připomínající cosi mezi Golemem a Vodníkem z Rusalky, vtrhne na jeviště. „Zruší“ kulisy, loutku Giovanniho chňapne do pařátů a odnáší. Po exekuci, kdy je však ještě mnohé včetně morálního ponaučení ansámblově dozpíváváno, vstoupí další „dospělý“, tentokrát v civilu, začne uklízet jeviště, netrpělivě se dívá na hodinky a atakuje „zpívající“ marionety, jako by chtěl říci: Víme, jak to dopadlo, tak co ještě otálíme? Inscenaci zdobí tu a tam drobné ohňostroje, právě během „zákroků“ nadpřirozena. Při děkovačce vykukují rozesmátí loutkovodiči z orchestřiště.

Při návštěvě reprízy stojí za to všímat si i publika. Chová se uvolněně, občas se sousedé podělí o zkušenost (v míře, která je z hlediska eventuálního rušení únosná), diváci většinou reagují bez ostychu na to, co je jim povědomé. Tak se ve chvílích, kdy Giovanni se Zerlinou spustili rozkochané dueto La ci darem la mano, přidala na prvních pár taktů ke zpěvu vedle mě sedící dvojice mladíků, před přestávkou komunikující anglicky.

Během pauzy je kultivovaným cizincům až pod nos podstrčen kulturně-materiální servis, tedy hudební nosiče, kalendáře, emblematické výrobky s osvědčenými tvářemi i jmény uměleckého místopisu Prahy či alespoň Čech (včetně vodky Dvořák, rozuměj Antonín). Je zbytečné se pohoršovat nad cenou pro našince nedostupnou, sami si podobné suvenýry nekupujeme. Naopak, nabídka zboží s typem představení velice přijatelně koresponduje.

Úspěch Brožkovy inscenace lze označit za senzační. Vstupuje-li neokázalá lidová podívaná, spojující dva kulturní fenomény v jeden celek (tedy loutkové divadlo s pražským premiérovým porozuměním pro věhlasnou Mozartovu operu), do třetí tisícovky, je zapotřebí připomenout také fyzicky náročnou řeholi loutkoherců, která zde nenápadně slaví triumf.

Jan Kerbr, Loutkář

 

W. A. Mozart: Don Giovanni, projekt Daniel Dvořák a Jan Dvořák, produkce Viktor Měska, režie Karel Brožek, scénář Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil, výtvarník loutek Anna Cigánová, Recording Cat. No. 425943-5/2 courtesy of The DECCA RECORD COMPANY LIMITED, England, Národní divadlo marionet, premiéra 7. června 1991.