1995 oblast amatérská – Ivana FAITLOVÁ
* 21. 2. 1959 v Českých Budějovicích. Učitelka MŠ. LD začala aktivně pěstovat roku 1979 jako loutkoherečka plzeňského STŘÍPKU. Prošla kursem loutkoherectví při MKS v Plzni (Tomáš Dvořák), Studiem mladých na LCH (Jan Dvořák), různými semináři pro učitelky MŠ, loutkářskou lidovou konzervatoří KKS Plzeň a více než 10 autorsko-dramatizátorskými semináři LCH (obojí Luděk Richter).
Na LCH se poprvé dostala 1980 jako divák a pak už 1981-2001 s 11 inscenacemi Střípku (+ 1 uvedenou na pouti) jako autorka hudby, 1988 jako spoluautorka a od té doby vždy jako autorka adaptací, 1981 jako spolurežisérka a od 1992 jako režisérka a většinou i jako herečka. Na LCH získala vedle cen souborových i šest cen za dramaturgii a režii.
Ivana Faitlová je jednou z nejvýraznějších autorek (většinou adaptace méně známých epických děl), vynikající nejen citem pro divadelní potřeby, ale i jazykovým nadáním, a režisérkou s výrazným ženským, ale pevným rukopisem: Zlaté kapradí, Klobásová komedie, Kérkonošská pohádka, Cikánské pohádky, Brum-pohádka, Modrý Mauricius, Havrane z kamene aj. V tom jí pomáhá i její hudební cítění. V loutkovém divadle je příkladem i svou pracovitostí a zodpovědností, s níž se úspěšně snaží dělat divadlo, které by bavilo děti, dospělé i samotné inscenátory.
STŘÍPEK Plzeň
Vznikl v roce 1978 pod vedením Dagmar (Dany) Jandové, režisérky, adaptátorky, výtvarnice a herečky, k níž se již po roce připojila jako autorka, režisérka, skladatelka hudby, herečka a od roku 1992 i vedoucí Ivana Faitlová. Všechny jeho členky byly v té době učitelkami MŠ, což určovalo nejen zřizovatele (OŠ NV resp. OŠM), ale i zaměření souboru: šesti až osmičlenný soubor tvoří většinou 1 titul za rok (za dobu existence kolem třiceti) a hrává kolem třiceti představení pro předškolní a školní děti. Druh loutek se mění podle potřeb inscenace.
Prvá inscenace, kterou spatřila LCH 1981 – Jak moucha přemohla sedm krejčích a dva obry, byla příznačně společnou režijní prací obou protagonistek souboru. Podobně jako následující Paleček, Jak se léčí princezny, Hurá do Afriky či chrudimská Nesmysl! Nesmysl? (1988) a O zlatém copánku byly založeny na dobře připravené dramaturgické úpravě, neiluzivní hravosti a výrazné účasti hudebního plánu. Tyto rysy, vycházející z disposic klíčových členů souboru, zachovává Střípek po celou dobu své existence. V pozdějších fázích však poněkud zesilují romantizující prvky iluzivnosti. Nejvíc se to projevuje v baladicky laděných inscenacích O Uladinovi a krásné Omně (1991), Zlaté kapradí (1992), uhrančivých Cikánských pohádkách (1995) a magickém Havrane z kamene (2000), ale do jisté míry i v komediálnějších inscenacích, jako je jarmareční maňáskářská rakvičkárna Klobásová komedie (1993), vynikající inscenace s marionetkami na drátě Kérkonošská pohádka (1994) či dojímavá Brum-pohádka (1997) s rodinnou tematikou. Výrazně antiiluzivní (až k hranici potlačení emotivnosti) zůstává jen Modrý Mauricius (1998). Obě polohy – lyricko-baladickou i komediální – zvládá Střípek na vysoké úrovni. Dík tomu získal 6 cen za inscenace a 9 cen dílčích. Roku 2001 nás čeká Finist, jasný sokol.
Střípek vnesl do českého amatérského loutkářství 90. let výrazné pojetí, doprovodné jevištní hudby (na rozdíl od Céčka spíše náladotvorné), kvalitní autorskou dramaturgii ve volbě i zpracování a hlavně prakticky profesionální úroveň ve všech vyrovnaných složkách, především v režii a herectví; herecké a loutkoherecké výkony jim může závidět pětadevadesát procent profesionálních loutkářských produkcí.
Střípek usiluje o ten typ divadelnosti, který se stal „normou“ poetiky a postupů kamenných loutkových divadel. Proč ne, není-li to jen prázdná nápodoba, ale skutečná vlastní tvorba, a začíná-li od obsahu (včetně toho, jenž v sobě nese soubor) a ne od formy a kalkulovatelné „úspěšnosti“. Termín profesionalita není v jejich případě polohanlivým synonymem pro prázdnotu lesklé rutiny, nýbrž kvalitou přístupu.
Luděk Richter, 50 Loutkářských Chrudimí (2001)