ERIK 2014 pro Poslední trik Georgese Mélièse
Stejně jako v minulých letech byla v rámci Přeletu nad loutkářským hnízdem udělena cena Erik, a to na základě hlasování odborné veřejnosti o nejinspirativnější počin v oblasti loutkového a alternativního divadla za uplynulou sezónu. Nejedná se tedy o festivalovou cenu, nýbrž o ocenění Českého střediska mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Letošním držitelem Erika se stala inscenace královéhradeckého Divadla DRAK Poslední trik Poslední trik Georgese Mélièse v režii Jiřího Havelky.
Cena pojmenovaná po významné loutkářské osobnosti Eriku Kolárovi je putovní a Jiřímu Havelkovi ji na jevišti Divadla Minor předal umělecký šéf Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek. Brněnské divadlo bylo loni oceněno za inscenaci Jiřího Jelínka Dášeňka aneb Psí kusy – Haf! Na pomyslném druhém místě skončil liberecký Beránek, který spadl z nebe a na třetím Den osmý v podání malovického Divadla Continuo.
Gratulujeme!
Poslední trik Georgese Mélièse
je poctou světu kouzel, filmu a imaginace.
Inscenace je inspirována pozoruhodným životním příběhem a dílem průkopníka kinematografie George Méliése. Zavede diváky do lákavého prostředí kouzelníků, triků a magie. Kouzelnické triky, které Meliés dokázal jako první neuvěřitelně nápaditým způsobem využít ve filmovém médiu, si dodnes zachovávají svou výtvarnou poezii. A především mají mnoho pokračovatelů. Na Meliésův svět plný bezbřehé imaginace je dokonce i smrt krátká, neboť celuloid, iluze a fantazie jsou zbraně, které snad mohou i Zubatou porazit…
„…V tomto představení se s dokumentární přesností na plátně ukazuje, kterak Meliès vlastně dělal ty filmové triky, abychom byli vzápětí v reálu jeviště konfrontováni s nevysvětlitelnými, fungujícími kouzly a iluzemi. Havelka svého Melièse zavírá do pokoje, v němž nudící se tvůrce, jen sem tam vyrušen bdělou pečovatelkou, vlastně čeká na smrt. Nicméně, v mezidobí jeho až halucinogenní fantazie kouzlí situace, setkání a triky, díky nimž Meliès úspěšně bojuje s rejem vznášejících se kostlivců (a potažmo depresemi). Představení zároveň předává divákům poetické kouzlo prvních pokusů o film, důsledně se ve formě a situacích inspiruje němou groteskou, ale také kombinací jevištní akce a filmových záběrů ve stylu laterny magiky. Funguje tu výrazně nejen výtvarná stránka (scénografie opět M. Zákostelecký), propojující něžné poetické doteky s magičností, ale i jistou hororovostí. Hranice mezi šedivou realitou a magickým světem kouzel se rozostřuje a chvílemi se svět fiktivní stává skutečnější než realita. Přitom je třeba připomenout, že inscenace nerezignuje na myšlenku ve prospěch hravosti – naopak, obsah i formu, včetně jistého filosofického přesahu, se daří zdárně propojovat. A mezi řádky obsahuje i nikoli banální poselství. V souboji člověka s bolestí fyzickou i psychickou, se světem, který nabízí omezení, manipulaci a strach, je třeba nikdy se nevzdávat a bojovat proti tomu všemu fantazií a hravostí. To vše je prezentováno s velkou řemeslnou zručností, magickou lehkostí a zároveň humorným nadhledem. Tak, že i dospělý rád na chvíli potlačí své racio a nezkoumá, jak kouzla fungují, ale dobrovolně se do představení ponoří jako do příjemně teplé vody a doslova si užívá toto bohatství divadelní imaginace.Jak se stát nesmrtelným?“ Jana Soprová, LOUTKÁŘ