Mezinárodní loutkářská unie

International Puppeteers Union


Union International de Marionette

Nina Malíková: Quebecká setkání

Zpráva z workshopu Claire Voisarda v divadle l Illusion, Montreal, 2002.

Théatre L Illusion (Divadlo iluze) z Montréalu není u nás neznámým pojmem. Před osmi lety jeho protagonista (a zakládající člen) Petr Baran vystoupil s představením Nádherné pohádky na liberecké Mateřince, jméno vůdčí osobnosti divadla – paní Claire Voisard je známé nejen z aktivní činnosti pro mezinárodní loutkářskou organizaci UNMA, ale i pro řadu její spolužáků i z dob jejího studia na pražské loutkářské katedře DAMU. Claire Voisard pořádá pravidelně v divadle l Illusion jednou ročně specializovaný loutkářský workshop zaměřený na nejrůznější loutkářské techniky. Sledování časopisu Loutkář (Caire stále dobře nejen mluví česky, ale také v češtině čte) historických partií i technologického seriálu Aloise Tománka ji letos inspirovalo k uspořádání workshopu, který by byl zaměřen na “ klasickou“ marionetu – a odtud už byl jen krůček k tomu, aby pro toto setkání zvolila právě českou tradiční marionetu, její historii, technologii, repertoár a inspiraci pro současné loutkové divadlo. Workshop byl nazvaný“ Od námětu k představení“ s upřesněním, že půjde o využití marionet na drátě. A tak to všechno začalo.

Byla to docela určitě odvaha snažit se vměstnat do pěti dnů pro stážisty informace o historii i současnosti českého loutkového divadla, zachytit stručně historický vývoj a zařazení marionet na drátě s jejich konkrétním využitím od praxe lidových loutkářů, přes první polovinu minulého století až po „renesanci“ tohoto typu loutek v jejich použití v současném českém loutkovém divadle (a to vše navíc doprovodit odpovídajícími videoprojekcemi !). A jako by toho všeho nebylo dost, pokusit se navíc o dramaturgickou přípravu některého z repertoárových kusů, který byl v minulosti často realizován právě marionetami na drátě. V Praze jsme si pečlivě připravovali Jenovéfu se všemi možnými variantami, v dobré víře, že legenda o Jenovéfě – Genevieve bude v kanadsko -francouzském prostředí dostatečně známá. Ale ouha! Hned při příjezdu jsme při přípravných debatách s Claire Voisard zjistili, že Jenovéfa tam zdaleka není příběhem tak známým jako např. ve Francii či Belgii, a tak jsme museli rychle zaimprovizovat. Rozhodnutí nakonec padlo na Dona Šajna, přesně řečeno na Dona Juana v jeho loutkové simplifikaci. Ale zase tu byl problém. Ďábel je ve Québecku ( dlouho jsme si museli zvykat na to, že v Montréalu se odlišuje pojem „Kanada“ a „Québeck“, ale vysvětlování toho všeho by znamenalo zbytečné poučování čtenářů; těm dychtivějším jen radím, aby se podívali na stručnou historii Kanady) od našeho pojmu postavu docela odlišnou. Ostatně hierarchie českých ďáblů – od komických přitroublých českých čertů po vychytralého Mefista a trochu senilního Belzebuba – by možná sama stála za samostatnou přednášku. Zkrátka: montréalsko-québecký Ďábel je rozhodně bytostí s erotickým nábojem, nebezpečný a vůbec ne směšný. Je to neřest obdařená s krutou nesmlouvavostí. A tak jsme museli začít pro kompozici příběhu o Šajnovi počítat s touhle místní vžitou představou.

Další částí workshopu bylo sestavení jakéhosi scénáře, který v sobě ve výsledku obsáhl ty nejdivadelnější představy zúčastněných seminaristů o postavě Dona Juana. Každý z devíti účastníků workshopu ( byla zde převaha dívek – 7 dívek a 2 chlapci) se pokusil vyprávět svůj příběh, který zahrnoval pohled na Juana svůdného, ale i stárnoucího a starého. A protože příběh vyprávěly především dívky, stával se čím dále tím více Juan jejich představou o neuskutečněné, ideálním a možná vůbec ne existujícím muži.

Zaujetí příběhem a aktivní možnost podílet se na jeho výsledné podobě si nakonec vyžádala něco, co se nám na počátku zdálo v tak krátkém časovém termínu jako nemožné – zcela spontánně tu byl požadavek na vytvoření loutek. V neuvěřitelně krátkém čase vznikly loutky (samozřejmě marionety na drátě !) pro jednotlivé episody . Zajímavé bylo, že mezi nimi nebyl ani jeden jediný Don Juan – zato čtyři různé loutky dívek a žen a také čtyři čerti.

A když už byly na světě loutky, rozhodli se stážisté pro představení. Rámcem čtyř epizod, v nichž ďábel sváděl čtyři ženy-venkovanky, bylo ženské společné pečení chleba. Během pečení ženy vytvářejí z těsta ideálního muže – Don Juana a každá mu dává to, čeho si na muži nejvíce cení: hlavu srdce, oči, rty… Místo chleba vkládají nakonec do pece své dílo a z pece posléze za ďáblovy asistence vypadne srdce. Jen srdce. Stvořit ideálního muže se ženám nepovedlo, ale nevzdávají se. Oddaně znovu začínají na válu hníst těsto. Na chleba, nebo na dalšího Don Juana?

Když jsem přihlížela téhle nečekané a improvizované premiéře nevěřila jsem svým očím. Skutečně se povedlo to, čím jsme se tři dny před tím zabývali a navíc vzniklo něco, čeho si stážisté sami považovali, dokonce se dohodli, že svůj „juanovský“ příběh doladí a sejdou se společně k dalším reprízám. Bavilo je to všechno o to víc, že se v těchto týdnech rozjíždí právě v Montrealu komercí notně zaštítěný muzikál „Don Juan“.

Také druhá část našeho pobytu měla tak trochu osvětářský charakter, i když už jiného druhu. Nešlo tentokráte o workshop, ale konzultace pro nově vznikající muzeum v městečku Saint-Jean Port Joli u města Québecku.

V tomhle malém městečku mají dvě pozoruhodnosti: tou první je fakt, že právě okolí této části řeky svatého Vavřince slouží za odpočinek divokým husám při návratu z teplých krajů a tou druhou, neméně kuriózní, je letitá řezbářská tradice. Obojí je turistickou atrakcí a přitahuje do této oblasti v pozdním jaře a v létě řadu kanadských i nekanadských návštěvníků. Sain-Jean Port-Joli se však v québeckých dějinách pyšní ještě jednou zajímavostí. Právě zde působil spisovatel Philippe-Aubert de Gaspé, který je autorem údajně prvního kanadského historického románu zaznamenávajícího formou rodinné ságy osudy prvních kanadských kolonistů. A v tomto románě se také vyskytuje v souvislosti s popisem života ve městě Québecku koncem 18.století i působení loutkáře, který je v historii znám pod jménem Pere Marseille. Všechny tyto události daly podnět myšlence vytvořit v městečku muzeum, které by bylo kopií statku Philippa-Auberta de Gaspé (včetně zahrady, kde by se pěstovaly rostliny jako za jeho doby) a kdy by bylo v muzeu i loutkové divadlo. Naši hostitelé si nejprve trpělivě vyslechli přednášku o historii českého loutkového divadla a pak se přizvaní řezbáři živě zajímali zejména o technologii marionet na drátě i dobovou scénografii právě v souvislosti s připravovaným projektem. Námětů kolem budoucího muzea i divadélka bylo během celodenního povídání hodně, a tak jen doufám, že iniciátorka projektu – paní Claire Voisard – bude mít příležitost být i při jejich realizaci.

Divadlo I llusion bylo našim hostitelem celé dva týdny a měli jsme skutečně dobrou šanci poznat nejen historii této ambiciozní loutkové scény s náročným uměleckým programem, ze kterého jeho tvůrci za 25 let existence této scény neslevili, ale uvědomit si, nakolik je spjata s faktem, že jeho ředitelka Claire Voisard má v sobě světýlko, které nezapře zažehnutí pražskou školou. V repertoáru divadla – ať už je to tradiční český Faust – či poeticky laděné moderní pohádky, inscenace inspirovaná comedií dell arte, nebo rukodělné workshopy pro dětské účastníky kurzů – je poznat stopu pedagogické práce Jana Dvořáka i Zdeňka Bezděka. Na oba Claire ráda a s vděčností vzpomíná, stejně jako na studentská léta v Praze, do které se před lety vydala, aby na vlastní kůži poznala tu věhlasnou školu, jejíž pověst byla už v té době světová.

Ale nejen pro tento osobní kontakt má české loutkové divadlo v Montréalu otevřené dveře. Projekt České sezóny v Kanadě, jehož overturou bylo v létě 2002 hostování Naivního divadla v québeckém Jonquiere a v jehož pokračování se uskutečnil také náš workshop, navazuje na kontakty, které se z obou stran už několik let úspěšně rozvíjejí. Během celého pobytu jsem si několikrát uvědomila kolik věcí máme společných a kolik je zde nabízejících se šancí na další spolupráci. Byla jsem ráda, že jsem dostala příležitost jedné z nich využít.