Začarovaný hrad
Zpráva Jana Nováka z III. mezinárodního Festivalu figur a stínů, tradičních a nových forem, Locarno, 15.-31. srpna 2001
Pod tímto pohádkovým názvem se konal ve Švýcarsku III. mezinárodní „Festival figur a stínů, tradičních a nových forem“, jak stálo v podtitulu festivalových plakátů. Dějištěm festivalu bylo nevelké, ale zato velice přívětivé městečko Locarno, ležící na břehu jezera Lago Maggiore v italském kantonu. Lago Maggiore spojuje Švýcarsko s Itálií a toto zeměpisné propojení se promítalo i do programové skladby festivalu. Vedle švýcarských souborů zde vystupovaly jen skupiny italské a španělské.
Festival střední velikosti, vystřídalo se tu sedm souborů a na programu bylo jedenáct inscenací. Našince překvapí doba trvání, festival se odehrával ve dnech 15.-31. srpna, tedy plných sedmnáct dní. Tento zdánlivý nepoměr však logicky vyplývá z organizační struktury celé akce. Nejedná se o soutěžní klání, festivalu se neúčastní specifické festivalové obecenstvo, ale je to divadelní událost pro místní obyvatele a letní hosty. A patrně je to událost především pro domácí soubor Teatro dei Fauni a jeho vedoucí, paní Santuzzu Oberholzer. Paní Santuzza je duší všeho dění, celý festival je odpovědí na její divadelní vyznání. Loutkové divadlo je vyznáváno a prezentováno jako živá součást kultury, součást obohacující a obohacovaná, součást vracející se neustále ke svým kořenům a zároveň mířící vpřed, k novým a novým tématům i formálním experimentům. Zdůrazňován je živý kontakt s obecenstvem. Pozvánka k účasti na festivalu šla souborům, které S. Oberholzer zaujaly, nebo se kterými se cítí spřízněná a tak plní festival dvojí účel: pro pořadatele a organizátory je to příležitost k seznámení se zajímavými inscenacemi a zároveň je to kulturní událost pro celý region. Dějištěm převážné části festivalových představení bylo nádvoří místního romantického hradu, některá představení se konala pod širým nebem na břehu jezera či v nějakém městském zákoutí. Nechyběla ani dílna pro děti od 6 do 12 let, vedená členy Teatro dei Fauni a uvádějící zájemce do tajů loutkového divadla.
Nejzaměstnanějším byl španělský soubor ARBOLÉ ze Zaragozy. Představil se třemi inscenacemi, z toho dvě byla loutkářská sóla. Soubor vznikl v roce 1979 a má na kontě přes 5000 představení. Za zmínku stojí ediční činnost divadla Arbolé zahrnující historické práce, edici divadelních textů (mj. rekonstrukce lidových her) a nápaditou propagační grafiku. Španělský soubor přesně naplnil ideu festivalu, od tradičních forem po moderní loutkové divadlo. Tradiční tvar prezentovala obě loutkářská sóla.
Začarovaný dům – tradiční maňásková komedie, jejím hrdinou je Pelegrin, lidová postava z Aragonie, pokrevní bratr italských Pulcinelly, Pioppina či Fagiolina, anglického Punche, francouzského Guignola či portugalského Dona Roberta. Představení neslo typické znaky jarmarečního divadla – konflikty se řeší holí, děj je přímočarý a publikum je vtahováno do hry. Tento typ divadla se i ve Španělsku přežil, soubor Arbolé však Pelegrina vzkřísil k novému divadelnímu životu. Znamenalo to rekonstruovat text i inscenační styl z dobových svědectví a dokladů. O tom, že Pelegrin našel i dnes vděčné diváky, svědčily živé reakce obecenstva. Potlesk si zasloužil Pablo Giron Carter.
Tragédie lásky a parohů byla dalším sólem z dílny divadla Arbolé. Tentokrát se představil principál souboru Ińaqui Juŕrez Montolio. Také tentokrát šlo o tradiční divadelní formu: slepý loutkář hraje maňáskové představení, při kterém mu paravan tvoří vlastní tělo a jeho černý plášť. Sám název napovídá dějovou zápletku, základem inscenace byly divadelní texty Don Ramňna del Valle Inclŕna a Federica Garcěi Lorcy.
Sním o šašcích, nosech a srdcích je inscenace dedikovaná Louisi Buńuelovi a inspirovaná jeho snovým světem. Představení zcela současné, určené především dětem. Hudební pantomima, svižná, nápaditá, výtvarné řešení bylo velmi stylizované, ve veselých barvách. Veselé bylo i celé představení. Děj je prostý. Tři šašci chodí světem a snaží se naplnit své sny. Autorem a režisérem inscenace byl Kubánec René Fernández Santana. Herci divadla Arbolé tu osvědčili pozoruhodnou technickou vybavenost.
TEATRO ALEGRE je italsko-španělský soubor. Jeho inscenace patřila k nejzajímavějším, konfrontovala tradici se současností. Tvůrci inscenace přiznávali inspiraci románem Heinricha Bölla Klaunovy názory. Odtud byl patrně odvozen název: Pulcinellovy názory – nebo názory loutkáře. Základem je typická maňásková groteska z Pulcinellova repertoáru. Pulcinella se střetává s názory loutkáře-klauna, cestuje s kufrem plným divadelních rekvizit, které zhmotňují minulost, přítomnost a budoucnost loutkového divadla. V jednotlivých epizodách se střídají maňásci, krosnové loutky, stínohra, marionety i loutky inspirované divadlem bunraku. Vše se děje na pomezí snu a skutečnosti, střídá se divadelní akce se slovní výpovědí. Zajímavé téma, kde téze převažovala nad divadelností.
Z Itálie přijelo tradiční rodinné divadlo rodiny Monticelli, kde se rodová štafeta předává již 200 let. Vystupují pod názvem TEATRO DEL DRAGO (Drak) a jejich sídlem je Ravena. Na repertoáru mají přísně tradiční formy improvizované komedie, ale dokáží je spojovat s novými divadelními prostředky. Zúčastnili se mnoha festivalů a jejich inscenace získaly řadu ocenění. Zahajovacím představením celého festivalu byl muzikál Cyrano! Život, maléry a smrt pána z Bergeracu. Slavný příběh Edmonda Rostanda upravil Francesco Niccolini a ve velkém tempu sehrál jediný loutkoherec, pokračovatel rodové tradice, Mauro Monticelli. Hudební doprovod obstarala na harmoniku jeho žena, Andrea Monticelli.
Jejich druhou inscenací byla improvizovaná komedie z poloviny 19. století, Únos prince Karla. Děj je prostý: Král vysílá služebníky, aby našli uneseného prince. Fagiolino prince najde a vysvobodí ze zajetí. Představení je hráno tradičními loutkami, ve hře vystupují klasické typy commedie dell´Arte – Sandrone, Brighella, Dottore, Brigante. Prim hraje Fagiolino, lidový hrdina, tradiční loutková postava z okolí Bologne.
Dalším reprezentantem Itálie byl soubor ARRIVANO DEL MARE (Přicházejí od moře). Přivezl jeden z nejzajímavějších návratů ke kořenům. Pod názvem Fulestův návrat se prezentovala improvizovaná divadelní produkce. Fulesta je potulný vypravěč starých příběhů, prastará postava z romagnolského venkova. V jeho repertoáru byly příběhy vyprávěné při večerních sedánkách v čeledníku. Fulesta je ale také kramář, prodává drobnou veteš a jeho zboží mu slouží jako improvizovaní aktéři. Má v zásobě nepřeberné množství příběhů, repertoár improvizuje podle složení publika a podle jeho reakcí. Inscenace je modernizací starých příběhů, mění techniky vyprávění a hraní, používá předměty, manekýny i stíny, hudební doprovod obstarává flašinet. Loutkář, režisér i herec Sergio Diotti se zároveň zabývá rekonstrukcí starých příběhů. Soubor se těmto aktivitám věnuje 15 let, má bohatý archiv a muzeum a bude otevírat školu.
Domácí Švýcarsko mělo na festivalu tři reprezentanty. Nejznámějším souborem je patrně PANNALAL´S PUPPET ze Ženevy, manželů Tiny a Michela Perret-Gentilových. Celým systémem své práce navazují na kočovné loutkáře, jezdí od štace ke štaci a hrají na náměstích. Jejich představení jsou současná, formou i obsahem lidová, určená dětem i dospělým. Svou inscenaci Circus ad libitum zahráli ve svém stylu na náměstí v nedaleké Asconě. Klasická cirkusová čísla – provazochodec, krotitel, polykač ohně aj. jsou ozvláštněna tím, že předměty denní potřeby se mění v artisty a komický účin plyne z rozporu mezi původním určením předmětu a jeho divadelním využitím.
Skupina, která na festivalu reprezentovala avantgardní tvorbu byla prezentována jako švýcarsko-česká. TEATER 3 předvedl představení zcela současné a experimentální, nazvané Bodygram. Tvůrci sami hovoří o produkci jako o grafickém tanci a zpěvu bubnů. Je to kombinace tance a divadla stínů, hudební složku obstarává bubeník Reto Weber. Tanečnice Helena Kořínková je duší celé skupiny, její ctižádostí je spojování různých uměleckých disciplín a hledání nových forem. Bodygram má tři rovnocenné složky: světlo + hudbu + tanec, složky které se prolínají, vzájemně inspirují a podněcují fantazii diváků. Barevné stíny se promítají na plátno i na tělo tanečnice. Představení je uváděno krátkou přednáškou o historii stínového divadla, za jehož moderní odnože považují i film a laternu magiku.
Na závěr jsem si nechal představení domácího a hostitelského souboru TEATRO DEI FAUNI. Soubor píše svou historii 15 let, je na místní zvyklosti početný, má 7 členů. Jeho vedoucí je Santuzza Oberholzer, která vyznává divadlo silné myšlenky. V popředí jejího zájmu jsou především staré legendy a mýty a jejich smysl či podstata v těchto dnech. Další téma, které ji zneklidňuje je místo ženy v současné společnosti, nebo obecně ženský princip. Členové souboru se věnují intenzivně pedagogické činnosti, vedou řadu kurzů či seminářů pro zájemce všech věkových skupin.
Na festivalu předvedli dvě inscenace. Pták z ráje vychází z Ezopovy bajky, podkladem se však stalo zpracování této látky kubánským autorem Gerardo Fulledo Leňnem. Vlastní dramatizace je dílem S. Oberholzer. Inscenaci nastudoval kubánský režisér Armando Morales. Hrdinkou příběhu je želva, která touží létat jako pták, ale na rozdíl od Ezopovy bajky se tady želva díky své vytrvalosti a cílevědomosti do nebe na slavnost všech ptáků skutečně dostane. Velké, odkrytě voděné loutky ptáků symbolizují různé lidské vlastnosti.
Domácím patřil také úplný závěr festivalu, pro který vybrali inscenaci Dračí perla. Tentokrát bylo inspirací čínské loutkové a stínové divadlo, text napsala Santuzza Oberholzer, která s Hansuelem Trübem také inscenaci režírovala. Celá inscenace je poučena na principech TAO a zjednodušeně řečeno se jedná o střet mužského a ženského principu. Ženský princip je symbolizován mořem, mužský je symbolizován zemí. Každý princip je v inscenaci zobrazen jinými prostředky: Ženský svět stínohrou a zpívaným textem, mužský svět loutkami a zástupnou řečí.
Co říci závěrem. I když měl festival v Locarnu rodinný charakter, přinesl mnoho podnětů a divadelních zážitků.
Jan Novák