Mezinárodní loutkářská unie

International Puppeteers Union


Union International de Marionette

1995 oblast profesionální – Tomáš Dvořák

ČEKÁNÍ NA ZLATOU RYBKU

Chce to hodně trpělivosti, skoro tolik, jako když čeká dlouho, předlouho rybář na vzácnou rybu. Pak to chce ještě najít ten vhodný okamžik, kdy TOMÁŠ DVOŘÁK, jinak zcela nepřístupný dotěrným otázkám, nedává pozor. Snažím se šikovně zaseknout…

Co u tebe bylo dřív jako vášeň – ryby nebo loutky?

Celý život jsem tvrdil, že kdybych se třeba narodil v La Rochelle, tak nejsem loutkářem, ale rybářem. Měl bych čepičku, smradlavý svetr, vyjel bych si na dva dny na moře, pak bych ulovené ryby prodal a šel bych si dát panáka. Na předloktí bych měl vytetovanou kotvu, byl bych spokojenej a loutkový divadlo by mi mohlo být ukradený.

Byl jsi tam někdy?

Byl. Je tam krásně, ale mně stačí na chytání řeky. Nemám rád jen stojatý vody. Na řeku je úplně jiný pohled. Pořád se tam něco děje, mění se proud – je to prostě takové divadlo.

Loutkového divadla jsi měl kolem sebe od malinka určitě dost. Projevilo se to třeba nějakou tvou revoltou?

Když jsem byl malej, tak jsem do loutkového divadla chodil rád. Vždycky tam byli veselí lidi. Pak přišla puberta a to jsem se styděl jít na pimprlátka, spíš mě v tom věku zajímala činohra. Ale brzy jsem se tam milerád vrátil, určitě taky proto, že DRAK bylo skvělý divadlo. Hrál se tam Petruška, Enšpígl a to mě nemohlo nezasáhnout. Pak jsem šel na kamenickou průmyslovku do Hořic, chtěl jsem se po škole oženit, vzít si Evženii a odstěhovat se s ní do Zlatých hor. Tehdy přišel táta a rozkryl mi budoucnost s perspektivou dvouleté vojny a zároveň se nenápadně zeptal, jestli bych to nechtěl zkusit na loutkárnu. Tak se mi to pomaloučku rozleželo, zkusil jsem to na školu a vzali mě. Měl jsem kliku, že jsme měli moc příjemný ročník – Venda Poul, Blanka Luňáková, Tomáš Jelínek, Vláďa Taussinger, Hanka Kolářová, Eva Vančáková, Anča Miháliková – bylo nás osm a byli tam taky dobří scénografové a režiséři. Říkali o nás, že jsme parta, na rozdíl od některých ročníků, kde jsou samí sólisti. Taky jsme už ve čtvrtém ročníku přišli všichni do plzeňské Alfy a po roce jsme tu čtyři zůstali.

Jsi synem Honzy Dvořáka – loutkáře, pedagoga, výrazné osobnosti. V čem byl tenhle fakt pro tebe svazující a v čem si myslíš, že jsi byl ve výhodě?

To všechno dohromady asi cítí každý, kdo se narodí někomu známýmu a to je můj táta známý především v naší loutkářské společnosti. Na jedné straně člověk něco zdědil, něco okoukáš a hlavně k tomu všemu máš hodně blízko. Táta rád zasvěcuje, takže je tu fakt předávání zkušenosti synovi. Je to příjemný pro obě strany a člověk na to i slyší. A taky to většinou probíhá nenásilnou formou – není to jako když přijdeš na hodinu a něco do tebe nalejvají. Je to jakýsi neustálý nepozorovatelný tlak, asi jako když si stoupneš do řeky, voda kolem tebe jede, ale ty necítíš odpor. Záleží samozřejmě na síle proudu a je to něco, co podvědomě vnímáš celý život. Mít takovýho tátu s sebou samozřejmě nese i to, že se na tebe lidi dívají a srovnávají. Je pak na povaze těch lidí, jestli jsou závistiví, jestli mi chtějí předhazovat, že jsem ke všemu přišel snadno, nebo jestli to, co chci a dělám, chtějí pochopit. Táta je součást mého loutkářského života. Jeho silnou zbraní je, že umí věci rozkrýt a taky pojmenovat slovy, kterým lidi rozumí. Na každé práci, kterou jsem dělal, vždycky najde něco, co bych mohl ještě opravit nebo dotáhnout. Někdy je to věc generačního vidění, ale většinou má pravdu. A já se to pak snažím opravit.

Začínal jsi jako herec a dnes jsi loutkářský režisér. Co byla tvá první práce?

Poprvé to bylo ve skupině Pedluke padluke (což byl Venda Poul, Petr Kavan, Fáňa Váša, Kuba Krejčí), kde jsem dělal Posvícení v Hudlicích, a pak to byla moje první samostatná režie v Alfě. Předtím jsem spolupracoval s činoherním režisérem Václavem Beránkem, pro jehož režie Tlustého pradědečka a Klauna Doda jsem už byl v programech uváděn jako „režie loutek“. Pak jsem s ním dělal ještě Limonádového Joa a on se za mne na nějaké umělecké radě přimluvil. Já hudební hluchoň jsem svou režisérskou kariéru začal původně rozhlasovým muzikálem „My se vlka nebojíme“! Dodnes si pamatuji Beránkovu nejlepší režisérskou radu: „Nejpodstatnější pro režiséra je, aby se obklopil lidmi, kteří jsou dobrý a umějí své řemeslo, pak to prostě musí vyjít dobře.“

Asi jeden z mála režisérů, který je nějak propojen s loutkářskou tradicí. Jak dalece jde o záměr?

Jsem si toho vědom. Je to asi tím, že mám tradiční divadlo zatím pořád rád. Mám rád maňásky a hlavně marionety, ale dneska už je to skoro polozapomenutá disciplína, lidi s tím už moc neumějí hrát. Javajka mi nikdy nepřirostla k srdci, nemám rád její plavnost ani přesná gestička. Líbí se mi divadlo, které je drsnější, ostřejší. S marionetou na drátě můžeš skutečně dupnout, když se jí dá drát do ruky, tak rána mečem sedí tak, že třeba ulítne i kus kulisy, nebo tam dáš zásek. Maňásci jsou podobní. Maňásek si může o prkno hlavu umlátit a přes veškerou rasanci to nikoho z diváků za něj nebolí. Tyhle loutky jsou karikaturou, stylizací a to je věc, která se mi líbí. Já sám se rád směju a mám rád kolem sebe veselý lidi. Maňásci i marionety mi konvenují právě pro tu lehkost, stylizaci i veselí.

Nestýská se ti někdy po hraní s loutkou?

Někdy bych si s loutkou, třeba marionetou, rád zahrál, ale nechci to uspěchávat. Všechno chce svůj čas a správný okolnosti.

V poslední době jsi inscenoval spíš „velká plátna“. Nemáš chuť na komornější inscenace?

Mně se to takhle líbí. To, že má Alfa takovýhle barák a jeviště, souvisí s tím, že by takové jeviště mělo být zaplněný. Tím se taky lišíme od inscenací, které dělají dva, tři lidi a musí se to všechno vejít do jednoho auta. Nemám nic proti tomu, ale přijde-li doba, že na „velká plátna“ nebudou peníze, tak mi právě toho bude moc líto. Tak tímhle praporem mávám, ale musím ho taky držet. Divadlo má být velká podívaná se vším všudy.

Je mezi tradičními loutkářskými texty nějaký, který tě obzvlášť láká?

Byl to Bezhlavý rytíř – tam se to šťastně potkalo všechno – text, spolupráce s Ivánkem Nesvedou, který má takovéhle divadlo stejně rád jako já a taky ti kluci (má oblíbená pánská jízda), kteří to hráli. Možná, že se něco takového stane jen jednou za život.

Jaká je tvá představa ideálního souboru?

To je těžká otázka. Mám rád všechny, kteří v Alfě jsou. Myslím, že jsou opravdu dobří a na svém místě, a že patří všichni na jeviště. Někdy se něco povede víc, někdy míň, ale je to parta. Při práci věřím na generační tým, ale ne na jednogenerační soubor. Soubor by měl být, podle mého, pestrý.

Máš možnost sledovat práci mladší divadelní generace – Dejvic, Buchet a loutek, Continua?

Viděl jsem leccos na festivalech, na klauzurách. Když zkouším, tak už většinou nechci vidět jiná divadla. Nechci se vytrhovat z práce, ze zkoušení. Jako když se říká: „Teď chodím s touhle holkou a basta!“.

V čem vidíš problém současného českého loutkového divadla?

Ta městská, dříve statutární divadla, se nepotýkají ani tolik s nedostatkem peněz jako s tím, že je problém dostat mladé lidi na oblast. Trvá to už léta. Když jsme studovali my, tak jsme chtěli jít do divadel a bylo to skutečně klika sehnat angažmá. Možná, že se dnes mladí herci bojí opustit Prahu ze strachu, že zůstanou bez party, známostí i nejrůznějších aktivit, v nichž si mohou přivydělat nebo se ještě jinak realizovat. Soubor se prostě v posledních letech těžce doplňuje a buduje.

A to je pro tentokrát od Tomáše Dvořáka všechno. Na programová prohlášení se nachytat nedal, a když jsme odpolední povídání končili, uvědomila jsem si s hrůzou, na co se nejvíc těší: až se už nebudu na nic ptát, odjedu, on půjde na ryby a bude sám.

Připravila Nina Malíková, Loutkář 1996 ( /150-151)