1997 – Bystrouška, liška – představení souboru C Svitavy vedeného MUDR. Karlem Šefrnou
1997 C Svitavy aneb Ještě aspoň dalších třicet let
Céčko (a Karla Šefrnu) znám ještě z dob, kdy nebyli Céčko. Poprvé jsem je viděl coby dítko při jejich prvém vystoupení na Loutkářské Chrudimi v roce 1962.
Co je to za nesmysl: „Znám Céčko ještě z dob, kdy nebyli Céčko?“ Buď je, nebo není. Ano, ano – ne, ne. Jenže co je to Céčko? Skupina lidí? Z těch, kteří tvoří Céčko posledních pěti, deseti, ba i patnácti let byli u začátků jen Karel Šefrna a jeho sestra Anička Přikrylová, až po půlce 70. let přibyla jeho žena Blanka, tehdy Pešová, v roce 1983 Karel Toth a o pět let později Jana Mandlová, druhdy Vykydalová.
Daleko spíš než konkrétní skupinu lidí znamená však dnes třicetileté Céčko jistý druh poetiky a přístupu k loutkovému divadlu a skrze něj i k životu – pravda, proměňující se, ale zřetelně rozeznatelný a souvislý. A onen druh poetiky a přístupu je, samozřejmě, nesen určitými osobnostmi. Asi nejvíc Karlem, jemuž do toho v posledních letech čím dál víc mluví i Blanka s Janou.
Z těch byvších, předcéčkovských dob si pamatuji pramálo. To, co si pamatuji, je právě jakýsi dojem, pocit, základní poloha – právě to, co utváří poetiku. A v té vždy hrál prim specifický druh humoru a písničky. Což zůstalo dodnes.
A Céčko historické, to jest od roku 1970? Za 30 let existence (o předchozích více než deseti letech Malého divadla, respektive jemu předcházející Jitřenky ani nemluvě) se několikrát změnili nejen lidé, ale i obsažnost – vztah divadla ke skutečnosti – a s ní, byť téměř nepozorovaně, i ona poetika.
Sedmdesátá léta zaplňuje řada na svou dobu pozoruhodných inscenací: Poklad v kapli (1971, L. Martínková), Nepořádná Alenka (1972), Kačátko, aneb Rádi děláme dobrých skutků (1972, N. Gernětová, I. Gurevičová), Ostrov splněných přání (1973, Vojtěch Cinybulk), Mořský car (1974), Pokažená válka (1975, Alois Mikulka). Liší se použitým druhem loutek (převažují spodové), liší se samozřejmě mírou své povedenosti a tedy úspěšnosti, na ryze loutkové jeviště postupně vniká vedle loutky i herec… Ale je tu více znaků společných než rozlišujících: jsou to vesměs inscenace pro svou nezávaznou veselost široce přijímané, tématicky však řídké, v nichž naučení v rovině dobro – zlo pluje na povrchu děje, či inscenace tématu se zcela vyhýbající. Staví se tu především na příběhu a na bezmála nevázaně veselém vztahu k němu. Výsledkem jsou veselé, rozverné kousky, někdy sice téměř „o ničem“ – zato však vždy vynikající smyslem pro humor, podpořeným nápaditostí a velmi slušným hereckým provedením.
Nejen nové desetiletí, ale i nové směřování Céčka předznamenávají v roce 1980 Muzikantské pohádky (Ilja Hurník) a zejména pak Šťastný princ (Oscar Wilde). Po posledním vzepětí rozjuchaných, leč obsahově poněkud řídkých inscenací Obluda (1971, D. Radovič, KŠ), Kleštěnec z pralesa a Křížová výprava (1980, P. H. Cami) – v roce 1982 byly uváděny společně pod titulem Omlouváme se předem – Hadrfous (1982), nastává Zlatovláskou (1983, Josef Kainar, úprava KŠ) zřetelný zlom osobní i umělecký. „Co je to ta živá voda?“ zní otázka v ústřední písni inscenace. Divadelní odpověď nachází soubor ve zvnitřnělé jevištní poetice, v přimknutí se k tématu, k humánnímu pohledu na svět. Baladicky laděná Zlatovláska je počátkem nové cesty Céčka především za obsahem. V rakvičkárenské maňáskárně Ruka (1984, Duranty) je v alegorizující podobě až překvapivě silně vyjádřen střet dobra a zla a víra v osudovou spravedlnost. V tyčkovými loutkami hrané Pohodě (1985, Bedřich Beneš – Buchlovan, Karel Čapek, KŠ) je tématem náš vztah k nadosobním, nadindividuálním, společenským věcem, zejména k tehdy komunisty záměrně znevažovanému vzniku československého státu. Edward (1987) – inscenace humorných veršů Edwarda Leara realizovaná pomocí metaforicky používaných předmětů nalezla spojovací niť v konfliktu mezi slabostí a agresivní silou a v tématu lidské solidarity. Výrazně humánní vyznění měla i inscenace poezie Jiřího Wolkera Jako pel… (1988) používající místy až abstraktní výtvarné prostředky, mezi nimiž vynikalo zejména vydělování obrazů z prostoru pomocí rámečků, do nichž se předměty zasazovaly. Inscenace Moře (1989, Olga Hejná, Jiří Žáček), určená dětem, se obrací k intimnějším oblastem lidského života – k rodičovství a jeho paradoxnímu úkolu vychovat potomka k tomu, aby nás jednoho dne opustil.
Po mezidobí až filozofujících inscenací zejména prvé poloviny 80. let (Šťastný princ, Zlatovláska, Pohoda, svým způsobem i pozdější Hamlet) a po navazující éře poetizujícího, namnoze nedějového divadla, umožňujícího vrhat pohledy na život z jinak nepřístupných stran a sdělovat tak jinak nesdělitelné (Edward, Jako pel… i pozdější Trakař, 1991), nastává v prvé polovině devadesátých let návrat k dějovosti, která však v syžetu nedominuje, neboť divadelním „rozkládáním“ (zejména pomocí písní) a znovusyntézou dějových faktů je zachovávána svoboda neiluzívních, jevově nerealistických, zato však vnitřně hlubokých a osvobodivých průniků do života.
Posunula a prohloubila se také poetika pro soubor typická – poetika syntetického autorského divadla, výrazně založeného na výtvarné metafoře, divadla prodchnutého hudbou a neseného autentickým autorským herectvím, zdůrazňujícím snad ještě více než divadelní komunikativnost, komunikativnost lidskou. Zvýšený smysl pro nepochopitelné, nonsens, ba i absurdno, je patrný prakticky ve všech inscenacích (i když nejsou látkou žádné celé inscenace, jako kdysi u Edwarda).
Téma u Šefrny nebývá vždy zcela uvědomělé či předem verbalizované (snad s výjimkou Hamleta, u něhož je zřetelný silný politický náboj), natož pak v inscenaci vnějškově deklarované, zato tvoří spodní proud, který inscenace, mnohdy v tvaru značně uvolněném, integruje do silně působícího výsledku. Inscenace souboru C posledních zhruba deset let stojí na výrazně koherentní životní filozofii vedoucí osobnosti souboru, směřující k zmoudření, přesněji k prodchnutí divadelní tvorby zmoudřelým vztahem k životu a lidem.
Proto roste role specifického kontaktu a komunikace s divákem, přecházející mnohdy příznačně až do fyzického kontaktu (předávání loutek divákům k opatrování, nabízení pohoštění, společné popíjení, zazpívání si s diváky a další aktivity, sloužící k vytvoření atmosféry společného bytí, jakéhosi „večírku“, v němž je mezi diváky a herci potlačována hranice rampy) a nad tím vším se ještě zpravidla klene rámec určitého vytržení z všednosti, rámec obřadu vyznačovaného vnějškově zouváním či obouváním bot před vstupem na jeviště, vzájemným „rituálním“ kontaktováním se apod.
Tak je tomu u všech – vesměs prvotřídních inscenací souboru C v devadesátých letech: Hamlet (1990, William Shakespeare, B. B. Buchlovan, KŠ) je inscenován v střihových sekvencích, v nichž se střídají marionety na drátě, herci i třeba barva rozlévaná po skle. Trakař, aneb velké vynálezy (1991, J. Prévert, B. a K. Šefrnovi), nejpůsobivější inscenace devadesátých let vytváří pomocí metaforicky užitých předmětů kongeniální protějšek k Prévertovým básním v próze. Tak trochu… (1992), variace na téma Cervantesova Dona Quijota opět s marionetami a metaforicky užívanými předměty a herci; poněkud uvolněná a „tak trochu“ se rozbíhající inscenace se tak trochu vrací k nezávaznosti prvých dvanácti let existence souboru. U inscenací V páté knoflíkové dírce (1994, L. Suchdolčan, manekýni) a Bláhové pohádky (1995, C. Sandburg, B. a K. Šefrnovi, maňásci) jde „rozpouštění“ divadla do obřadu spolubytí až tak daleko, že někdy sdělování „bytí“ převažuje nad sdělováním dynamického obsahu divadelního tvaru. Bystrouška, liška (1997, R. Těsnohlídek, KŠ, J. Mandlová, tyčkové loutky) je syntézou celistvého, nečleněného příběhu a hudebně jevištní „existence“ souboru. Tentokrát má céčkovský očistný obřad, jímž jeho inscenace v posledních letech bývají, i nepochybný, patrný divadelní tvar. Hluboká citovost, prostoupená moudrostí, i dokonalé zvládání nesamoúčelného řemesla v hudbě, zpěvu i ve hře s loutkou činí z inscenace hluboký zážitek.
Jak jsem začal, tak i skončím – trochu osobněji: Céčko posledních patnácti, osmnácti let je pro mě především vyjádřením určitého životního postoje, vztahu k životu. Je pro mě divadelním výrazem lidství. Strašně se tím zavázalo: kdyby přestalo hrát, veliké spoustě lidí by ze života zmizela jedna důležitá barva – a s ní naděje na mužné, ale o to hojivější pohlazení. Moc bych si přál, aby nás hřáli na cestě tím naším leckdy chladným oudolím ještě aspoň dalších třicet let. A jim, aby z toho pořád měli radost.
Budiž tesáno do kamene
Soubor C Svitavy se zasloužil (nejen) o amatérské loutkářství; je stálicí prvé třídy, jejíž vyzařování ovlivnilo přímo či nepřímo většinu špičkových souborů. A přináší radost do života.
Luděk Richter, Loutkář 2000 (4/177)
Přehled inscenací
1971 Poklad v kapli (L. Martínková)
1972 Kačátko, aneb Rádi děláme dobrých skutků (N. Gernětová, T. Gurevičová)
1973 Ostrov splněných přání (Vojtěch Cinybulk)
1974 Mořský car (Jevgenij Švarc, Karel Šefrna)
1975 Pokažená válka (Alois Mikulka), S drakem není legrace (Milada Mašatová)
1976 Zazděná slečna (František Navara)
1978 12 usmívajících se ježibab (Alois Mikulka)
1980 Šťastný princ (Oscar Wilde), Kleštěnec z pralesa (P. H. Cami), Křížová výprava (P. H. Cami), Muzikantské pohádky (Ilja Hurník)
1981 Obluda aneb Jak to bylo, když začalo pršet (D. Radovič, Karel Šefrna)
1982 Omlouváme se předem (Kleštěnec z pralesa, Křížová výprava) (P. H. Cami), Hadrfous (Jiří Břenek)
1983 Zlatovláska (Josef Kainar, úprava Karel Šefrna)
1984 Ruka (Duranty)
1985 Pohoda (Bedřich Beneš-Buchlovan, Karel Čapek, Karel Šefrna)
1987 Edward (Edward Lear, Karel Šefrna)
1988 Jako pel (Jiří Wolker, Karel Šefrna)
1989 Moře (Olga Hejná, Jiří Žáček)
1990 Sen noci svatojánské (W. Shakespeare, Jitka Zelená, Pavla Svobodová), Hamlet (William Shakespeare, Bedřich Beneš-Buchlovan, Karel Šefrna)
1991 Trakař, aneb velké vynálezy (Jacques Prévert, Karel a Blanka Šefrnovi)
1992 Tak trochu… (Karel Šefrna podle Cervantese)
1994 V páté knoflíkové dírce (Leopold Suchdolčan)
1995 Bláhové pohádky (Carl Sandburg)
1997 Bystrouška, liška (Rudolf Těsnohlídek, Karel Šefrna, Jana Mandlová)
Inscenace svitavského Céčka – Bystrouška, liška.
Podle Rudolfa Těsnohlídka upravili Karel Šefrna a Jana Mandlová. Je tam všechno to, co u Céčka známe: atmosféra a blízkost společenství lidí na jevišti (v této inscenaci i s dobrým moravským vínem), přesná práce s loutkou, poezie i humor, práce se světlem, výrazná hudební složka, při jejíž interpretaci máme pocit, že všichni umějí hrát na všechno… Musím se přiznat, že co se hudby týče, po prvním zhlédnutí inscenace na loňské východočeské regionální přehlídce jsme se dohadovali s několika kamarády, kolik písní je tam moravských lidových a kolik složil Karel – tak skvěle nás „oblafnul“ svým skladatelským uměním. Na jednoduché scéně s jednoduchými loutkami plyne všechno jakoby lehce, jakoby improvizováno… O to lehčeji působí, oč přesněji vybudováno. Je to inscenace o svobodě, aniž by nám toto velké téma vnucovala „po lopatě“. Jako potůček vytrysklý z hory. Je to i díky výkonu Jany Mandlové v roli Bystroušky.