1998 – Tři zlaté vlasy děda vševěda – představení Divadla DRAK Hradec Králové
1998 Tři zlaté vlasy Děda Vševěda
scénář Iva Peřinová, režie Josef Krofta, Divadlo Drak.
Skvělý cinematoskopický kabinet scénografa Marka Zákosteleckého tvaruje světelnou obrazovou projekci – nepřesně řečeno kulis, neboť nás zasahují i lyricky tématizované vize – prostor pohádky, v němž je šance zažít nevídané (příkladně okamžik, kdy se Plaváček brodí přes řeku na hřbetě koně, vyráží dech poezií zážitku). Projekce obrazů a použité prostředky nás na jednu stranu odkazují k poetice barokního divadla. Na stranu druhou prostředky herecké, včetně komunikace s loutkou, odkazují spíše k poetice commedie dell’arte či až ke groteskně drsnému jarmarečnímu divadlu. Spojením, kontrastem, a srážkou těchto dvou poetik, vzniká velmi vzrušující estetika obraznosti, tedy zážitek. Už jen ona doslovná skutečnost, že hrdina Plaváček se pohybuje zcela samozřejmě jako herec v přesně daném prostoru světla loutek (příkladně když leží s princeznou, královnou a králem v jedné posteli), tedy doslovnost velkého hrdiny, je fascinující, a vytváří nečekané představy a asociace. Pravda, vše řečené však platí jen do okamžiku, než Plaváček vyrazí na cestu pro tři zlaté vlasy – což je zároveň okamžik, kdy se láme téma, neboť samotný Plaváček jsou dvě pohádky do sebe propojené. Do doby odchodu se všechny dramatické osoby nacházejí v situacích, které musí řešit, to znamená, že musí jednat. Herci důsledně vedou postavy v duchu naznačených poetik, a se známým drakovským nadhledem si pohrávají s naším vciťováním a odstupem. Dominuje metafora, obraz. Druhá část však opouští – kromě některých okamžiků projekce, kdy je téma naznačených situací pojmenováno, ale pouze přes obraznost ve smyslu umění výtvarného – v textu i v scénickém řešení opis obrazem, a rychle spějeme ke konci spíše přes verbální informace a reference o tom či onom. Což je škoda, neboť zážitek začne vyprchávat.