1999 – Zlatovláska – autorské představení Vítězslava Marčíka /Divadlo Studna Hosín/
1999 Víťa Marčík
Je komediant a klaun v pravém slova smyslu. S neskrývanou radostí hraje známé příběhy tak, aby pobavil publikum. A obecenstvo, konkrétní lidé, jsou doménou jeho nespoutané improvizace. Umí sám sebe ironizovat a všechno, co říká a hraje, je pro ně pravdou pravdoucí. Vždyť jim to předvádí potulný komediant. A takoví byli v každé době vítanými hosty prostého lidu.
(V. Predmerský, divadelní kritik)
Založený ve vesničce Drahotěšice. Potulné divadlo několika přátel, které stojí na výrazném charismatu Víti Marčíka – režiséra, scénáristy, herce, hudebníka ….
V centru zájmu je nejen tvorba alternativního loutkového divadla, ale využití všech dostupných prostředků, k navázání vztahu a komunikace s divákem. Představení jsou plná typického humoru a moudrosti lidového vypravěče Marčíka. Vedle dnes již klasických pohádek, které získaly mnoho ocenění na divadelních festivalech v České republice i v zahraničí, vznikají také inscenace pro dospělé (Robinson Crusoe, Mystéria Buffa, Setkání v Betlémě, ….). Teátr však nelze zaškatulkovat ani do divadelního žánru, ani do věkových skupin. Jde o „zjev z jižních Čech“ jak ho označila MF Dnes.
Víťa Marčík
Divadlo Studna, alias Víťa Marčík, hraje v pražské Jiskře pro základní školy. Vzadu se po celou dobu hlasitě baví dvě učitelky (jen občas na někoho zakřičí, aby byl zticha), děti v nevyzpytatelných okamžicích začínají řičet a hlomozit, vyzvány klátí se na jeviště a vláčejí loutky po zemi. Víťa vytáhne budoucího Pátka (jemuž upadne zbytek jediné zbývající nohy), pokusí se (zpola marně) secvičit s dětmi děkovačku „Velkému Umělci“, řekne jim, že když nevnímají, nemá to cenu pro žádnou stranu a Robinson končí – dřív, než stačil skončit děj. Ten Robinson, kterého jsem v posledních šesti letech viděl nejméně třikrát triumfovat na různých přehlídkách, Robinson naditý grify a fóry všech Vítkových inscenací (s výjimkou Cyrana a Betléma) – od paní držící kytaru a dostávající vynadáno poté, co se zpozdila, přes představování loutek a vyprávění o tom, kdo mu je udělal, proč, a proč mu některé chybí, až po ono příslovečné „vy se na mě zlobíte?“- Pak klesne na židli.
Ti byli šílení!
Ty jsi divadlo miloval od narození?
Naopak. Mně se divadlo nelíbilo. V Napajedlích, kde jsem vyrůstal, byla loutková scéna. A ta se mi hodně nelíbila. Ani jako velkému se mi divadlo nelíbilo. A tak, když jsem se oženil a řekl si, že o ženský se už starat nemusím, založili jsme si nejdřív kapelu. To už jsem v Rožnově organizoval Klub mladých a v něm mě zaujalo pár dobrých věcí. Divadlo se mi pořád nelíbilo, ale měl jsem k němu takové vnitřní nutkání. Vlastně ani nevím, proč. V roce 1983. Zblbnul jsem asi dvacet lidí, založili jsme divadlo SOS (Stálá omlazená scéna) a udělali Čerta a Káču. Byly tam úžasné efekty a technické triky, výbuchy a suchý led… Děti se bály a učitelky to považovaly za výchovné: „Když budete zlobit, půjdete do divadla!“
Takže žádné školení? Žádné vzdělávání? Samouk?
Ale ano. Absolvoval jsem herectví a režii na lidové konzervatoři při KKS Ostrava a ta mě naučila dívat se na život jinak. Pak jsme si v novém souboru studovali všelijaké ty Odin teatry. Divadla laboratoře… A v roce 1989 jsme s kamarády absolvovali roční dílnu vedenou Václavem Martincem. Když pak vyhrál konkurs v Malém divadle v Českých Budějovicích, vyzval nás ke spolupráci.
To bylo to pravé?
Ne tak úplně. Jednak nebylo šťastné, že část lidí přišla nově a část zůstala z původního Malého divadla. Ti se s Martincem nikdy nesmířili – a vlastně dost ovlivňovali i nás. Takže se to trochu mlelo. A mně osobně vadilo, že se nedokážu ztotožnit s myšlenkou režiséra a scénografa. Nedokázal jsem se jim přizpůsobit. Martinec říkal: Já to cítím jinak; hrej to, jak to cítím já. Nakonec jsem se nedokázal vyhnout karikatuře.
Pak jeden kolega řekl, že chce dělat své divadlo po školkách a já jsem se rozhodl, že to zkusím taky. Ještě v červnu jsem objel na kole školky, jestli by nechtěly v září Šípkovou Růženku (pomohlo mi, že jsem z M – divadla), a přes prázdniny jsem ji udělal. (Teď dělám na inscenaci rok). S loutkami – s těmi jsem se poprvé setkal v M – divadle.
A jsme u té upadlé nohy! Moc jsem se nasmál, když jsem slyšel, že jsi dostal cenu UNIMA. Pro mě jsi výborný bavič a komunikátor, pro nějž jsou loutky a do značné míry i děj jen materiálem toho bavičství. Jakpak to je s tvým vztahem k loutkám?
Jana Mandlová mi říkala: To nemůžeš prohlásit o loutkách, že je to jen dřevo. Ale já to tak necítím. Loutka je pro mne partner, ale zároveň i kus dřeva. Cítím se především jako „rozprávkár“. Loutky používám jako parťáky, protože nás není víc a protože mi neodporují a můžu tak být věrnější své představě. Kdybych ty „poslušné“ lidi měl, asi bych si loutky nevybral. Ale nemám nikoho, s kým by se mi dělalo tak dobře, s kým bych byl tak na jedné lodi. A je to už do značné míry i mé rozhodnutí dělat divadlo jednoho herce. I když dělat jenom to, asi bych se zbláznil. Hraju 30-35 x měsíčně, o prázdninách, víkendy. Proto jsem rád, že hrajeme pár věcí (Cyrano, Betlém) ve více lidech. Ale sám můžu nejvyhraněněji dělat to, co cítím. Na divadle je krásné právě to, jak jsou lidi různí – dobré je takové divadlo, ve kterém dávají lidi sebe a zůstávají sami sebou.
Takže ani necítíš potřebu šířit v inscenacích svou víru? Někdy to působí tak trochu jako přilepené kázání mimo děj a téma.
Nemám záměr víru kázat – ať si každý hledá svou cestu k životu. O Šípkové Růžence mi lidé říkají, že ta promluva o odpuštění na konci tam nepatří. Pro mne ano. Sama se mi tam objevila. Jako u Bajaji ta láska. Já si myslím, že miluje-li člověk aspoň jednoho, musí být spasen.
Luděk Richter, Loutkář 2000 (3/124)