Mezinárodní loutkářská unie

International Puppeteers Union


Union International de Marionette

Historie českého loutkářství

Loutky a prvky loutkového divadla se v českých zemích vyskytovaly pravděpodobně již v nejstarším období, především v kultovních obradech, náboženských cermoniích a lidových zvycích. Ve středověku se zejména prstové loutky, jak o tom svědčí ikonografické materiály, staly součastí zábavných produkcí komediantů na trzích a jarmarcích. Od 17. století začaly do českých zemích stále častěji zajíždet anglické, nizozemské, italské a později německé divadelní skupiny, které vedle divadelních představení živých herců předváděly jako doplňkovou atrakci i představení s marionetami. Mezi první významné loutkáře tohoto období patří Johann Hilferding, Girolamo Renzi, Antoni Geissler ad. Mnozí z těchto divadelníků se postupně specializovali na loutkové divadlo. V jejich repertoáru se mísily žánry a tématické okruhy evropského divadla (biblické hry, anglické tragedie, italské improvizované komedie, operní librata, německé Haupt-und-Staataktionen) ad. Vzhledem k tomu, že od 17. stol. bylo české království součastí rakouské monarchie a germanizační snahy postihly zejména obyvatele větších měst, konala se jejich představení převážně v němčině.

V druhé pol. 18. stol. však začali na území českých zemí působit i loutkáři české národnosti, kteří putovali se svými marionetami městečkami a vesnicemi českého venkova. Postupně vznikla tradice loutkářských rodin (Maisnerové, Kopečtí, Finkové, Dubští, Kočkové ad.), v kterých se provozování loutkového divadla dědilo jako rodové řemeslo. Nejproslulejším loutkářem a symbolickým představitelem loutkářů 1.pol. 19. stol. stal Matěj Kopecký. Scéna českých loutkářů vycházela po výtvarné stránce z barokních tradic, což se projevovalo zejména u marionet, jenž byly převážně dílem lidových řezbářů náboženských barokních platik. Loutkář sám vodil všechny loutky a sám mluvil za všechny postavy. Vznikl tak ojedinelý inscenační styl, v němž toporná pohyblivost marionet na drátě byla vyvažovaná vysoce stylizovaným patetickým hlasovým projevem. Repertoár tvořily původně hry převzaté od zahraničních loutkářů např. o Faustovi, Jenovefě, Donu Juanovi, Alcestě. Od začátku 19. století se rozšířil i o adaptace her českého činoherního divadla, zejména o rytířské, loupežnické a historicko – vlastenecké hry. K nejzajímavějším hrám patřilo několik anonymních her (Posvícení v Hudlicích), psaných patrně přímo pro české loutkáře. Typickou komickou postavou českých loutkářú byl Pimprle, později Kašpárek, který svou komikou odpovídal mentalitě lidových diváků. V době vrcholícího emancipačního hnutí za obrodu českého národa plnili lidoví loutkáři významnou společenskou funkci, přinášeli lidovému obecenstvu silný emociální zážitek a zároveň, navzdory naivitě či pokleslé literární úrovní, nepřímo zprostředkovaleli svému publiku v české řeči myšleneky osvícenství a národního obrození.

V druhé pol. 19. století se v městech, hlavně v Praze, rozjíjela forma loutkového divadla tkz. jesle, původně určena pro uvádění vánočních betlémských her. V produkcích kočovních marionetářů, jenž v této době již nedokázali držet krok s rýchlým rozvojem kultury se projevila výrazná stagnace. Programovou orientaci na nevyspělé vrstvy obyvatelstva jen dovršovali svou izolaci od celkového kulturního vývoje. Výjimkou byl loutkiář J. N. Lašťovka, jenž se snažil přispůsobit novým společenským podmínkám jak obrodou repertoáru, tak inscenačního stylu. Do vývoje lidového loutkářství zasáhl i nástup realismu, jehož estetické postuláty nedokázali lidoví loutkáři výrazovými prostředky loutkového divadla naplnit. Ačkoli působili v Čechách až do 5O. let 20. stol. bylo tradiční lidové loutkářství od konce 19. stol. již vývojově uzavřeným jevem.

Od poloviny 19. století se začalo rozšířovat hraní s loutkami na malých domácích scénách tkz. rodinných divadlech, která pro zábavu svých dětí a přátel zhotovovali mnozí výtvarníci (např. M. Aleš, A. Scheiner ad.) i výtvarné nadaní diletanti. Mnohá z těchto rodinných divadel dosáhla pozoruhodné úrovně a stala se základem veřejně hrajích amatérských scén. Amatérské hnutí se začalo v Čechách narůstat v koncem 19. stol. Loutková divadla škol a různých spolků (zejména tělovýchovné organizace Sokol, která usilovala jak o tělesný, tak kulturní rozvoj svých členů) se orientovala hlavně na děti, kterým mělo loutkové divadla přinášet ušlechtilou zábavu i formu názorné výchovy. V repertoáru převažovaly pohádkové hry vydávané v mnoha edicích. Masový zájem o amatérské loutkářství se snažil podchytit Český svaz přátel loutkového divadla (zal. v 1911) a jeho nejagilnější člen Jindřich Veselý, který svou organizační a publikační činností, zejména vydáváním časopisů Český loutkář (1912-13) a Loutkář (1917-39) účinně podněcoval loutkářské aktivity. Vedle rodičů a pedagogů se o loutkové divadlo začali výrazně zajímat i výtvarníci, spisovatelé a herci, jenž se snažili v dosavadním chápání loutkového divadla zdůraznit estetické hodnoty a prosadit loutkové divadlo jako umělecký žánr. Loutkářské hnutí zintenzivnělo hlavně po vzniku Československé republiky.

Zlatý věk prožívala rodinná loutková divadla, pro které byly sériově vyráběny loutky a v mnoha sériích se vydávaly tištěné dekorace vysoké kvality. Na území republiky působilo přes dva tisíce souborů, pravidelně hrajících pro děti. Pro další rozvoj českého loutkářství měly zásadní význam soubory, jenž ve své tvorbě kladly důraz na umělecké kvality. Do jejich okruhu patřily Loutkové divadlo Umělecké výchovy (1914-54), vedené malíři O. Bubeníčkem a V. Skálou, Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni (1914-37), kde od r. 1917 působil J. Skupa, Říše loutek (1920-dosud), založena sochařem V. Suchardou a malířkou A. Suchardovou-Brichovou, Sokolské loutkové divadlo v Praze Libni (1923-39) vedené J. Malíkem ad. Zatímco tyto scény usilovaly o estetické působení na harmonický rozvoj osobnosti dětských diváků, J.Skupa v plzeňském divadle, kde vytvořil originální komické typy Spejbla a Hurvínka, se zaměřil v kabaretních a revuálních pořadech hlavně na dospělé diváky.

Ve 30. letech se začala prosazovat nová generace loutkářských režisérů (J. Malík, E. Kolár, V. Matouška, V. Šmejkal), kteří ovlivněni poetikou divadelní avantgardy pozměnili dosavadní inscenační styl českého loutkářství, zejména důrazem na metaforické a symbolické možnosti loutek a posílením funkce režie. Novou kvalitou spolupráce režiséra a scénografa potlačili předcházející hegemonii výtvarníků a v řadě vynikajích inscenacích dokázali využít specifiky loutkového divadla. V r. 193O zahájil J. Skupa činnost svého profesionálního zájezdového souboru, jenž dosáhl mimořádné popularity. Další profesionální scénu otevřel v 1936 v Praze J. Trnka, avšak navzdory vysoké výtvarné úrovni nedokázal čelit ekonomickým problémům.

Válka a německá okupace Československa těžce zasáhla do tohoto slibného vývoje. V této těžké době však dokázali čeští loutkáři obhájit společenské opodstatnění své tvorby. Významné místo patří Skupovi, který se svým souborem odvážně odehrál stovky představení posilujích víru diváků v spravedlivou budoucnost okupovaného národa. Úspěšná byla i činnost skupiny PULS (Pražská umělecká loutková scéna), založené v 1939 J. Malíkem, jejiž scénická pásma Poměnky a Sedmikrásky z klasické české poesie se staly morální oporou českých diváků a podnítily obdobnou tvorbu v řadě dalších českých měst (Turnov, Rakovník, ad.)

Bibliografie:

  • Dějiny českého divadlo I-IV, Red. František Černý, ČSAV Praha 1969-83
  • Bartoš Jaroslav: Loutkářská kronika, Kapitoly z dějin lout- kářství v českých zemích, Orbis Praha 1963, s.
  • Bartoš Jaroslav: Komedie a hry českých lidových loutkářů, Orbis Praha 1959
  • Bezděk Zdeněk: Dějiny české loutkové hry do roku 1945, Divadelní ústav, Praha 1983
  • Česal Miroslav: Kaptitoly z historie českého loutkového divadla a české školy herectví s loutkou. 25 kapitol o českých kočovných marionetářích, Praha SPN, 1988
  • Dubská Alice: Vývojové proměny českého loutkového divadla 18. a 19. století, Loutkář 1999, č. 1. – 6
  • Malík Jan, Kolár Erik: The Puppet Theatre in Czechoslovakia, Orbis, Praha 1970
  • Sokol František: Svět loutkového divadla, Albatros, Praha 1987
  • Veselý Henri: Marionnettes et Guignols en Tchecoslovaquie, L Institut Masaryk pour l Education Populaire, Prague 1930.