Přihláška za člena UNIMA EN

Mezinárodní loutkařská unie

International Puppeteers Union

Union International de Marrionette

1991 – Josef Krofta

Doc. Josef KROFTA – za koncepci a realizaci projektu KALD DAMU /větve alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU/

se narodil 30. března 1943 v Uherském Hradišti. Začínal v roce 1968 v českobudějovickém Malém divadle a od roku 1971 pracuje jako režisér loutkového divadla Drak v Hradci Králové. K nejproslulejším titulům, které zde režíroval, patří Enšpígl, Šípková Růženka, Petruška, Unikum – dnes naposled!, Píseň života, Sen noci svatojanské, Prodaná nevěsta nebo Pinokio. K příběhu dřevěného nosatce se nyní vrátil v cirkusovém muzikálu, který režíroval společně se svým synem v šapitó Original Cirkusu Berousek. Rovněž působí jako pedagog v Institutu International de la Marionnette v Charleville-Mézie`res a od roku 1990 je šéfem katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. V Hradci Králové založil před sedmi lety Mezinárodní institut figurativního divadla. Režíruje a přednáší v mnoha zemích Evropy, Spojených státech, Mexiku, Austrálii a Japonsku. České loutkářství představil rovněž v cyklu workshopů Setkání s mistry, které pořádala Guggenheimova nadace v New Yorku.

 

LEGENDY O KROFTOVI A KOLEM NĚJ

Kolem každé osobnosti vznikají mnohým převyprávěním legendy a posléze pravdě velmi vzdálené historky. Svědčí to nejspíše o tom, že skutečné osobnosti potřebu vyprávět pozoruhodné momenty jejich práce a života provokují. Jistěže někdy i samy podporují. Josef Krofta je spojován s mnohými historkami hraničícími s legendami již dávno. Jeden jeho blízký přítel už na počátku sedmdesátých let dával k lepšímu, jak Kroftovi se srdcem plným obav i nadějí četl své verše, aby záhy zjistil, že přítel spí spánkem spravedlivým. A přesto je Krofta – jak dokládá i onen přítel – navýsost citlivý ke skutečné poezii. To je logické, neboť jeho jevištní dílo má velmi blízko metaforám, obrazům, zkratům a montáži. Kdysi došlo k historické schůzce, při níž Josef Krofta potkal Kalevalu. Chystal se totiž na setkání se skupinkou finských divadelníků a kamarádi ho vybavovali znalostmi finské literatury. Nebylo to slavné – od kamarádů – ale padla také zmínka o Kalevale, jakožto základním finském eposu. Soubor divadla z Tampere se této možnosti chytil okamžitě. A tak si s Kroftou plácli. Kolegové pak s velkým gustem přinesli Kroftovi české vydání Kalevaly: váha 2,5 kg, tloušťka 8 cm a celkem 814 stran bez poznámek a vysvětlivek. Nutno dopředu říci, že se s tímto eposem Krofta popral dokonce třikrát. Poprvé tedy v samotném Finsku, což byl čin zvláště odvážný, neboť se ukázalo, že Kalevala měla výročí, a to se slaví po celé zemi. Navíc Krofta naivně předpokládal, že každé finské dítě to dílo zná nazpaměť. Takže byl při inscenování neustále opravován a upřesňován. A on potřeboval přesunovat repliky a posilovat akce plynoucí z asociací. Ale výsledek byl čestný, i dle mínění finské kritiky. Byl to skutečný a autentický boj o slunce. Tedy cosi, co se ve Finsku opakuje každý rok. Jenže v Kroftovi zůstalo mnoho nedořečeného. Bylo logické, že posléze vznikla v divadle DRAK inscenace Mlýnek z Kalevaly, kde se hlavní osou stal kouzelný mlýnek Sampo. Divadelníci z Perthu v Austrálii viděli Mlýnek z Kalevaly ve Francii a pojali touhu, aby Krofta s Matáskem tohle téma udělali s nimi v Austrálii. Mluvili tak nadšeně a přesvědčivě, že nikoho nic špatného nenapadlo. Škoda, že nikoho též nenapadlo podívat se na zeměpisné šířky a odvodit z nich, co je nejspíše v Perthu za podnebí. Když Krofta s Matáskem přijeli, bylo vše připraveno na zkoušky. Jen herci si stěžovali, že je moc vedro a slunce pálí… Po týdnu začal být Krofta nervózní, protože nemohl a ani nechtěl pobyt prodlužovat oddalováním premiéry. Konečně pochopil, že tu slunce takto praží neustále a že právě ono slunce většina nenávidí a pociťuje ho jako svého mučitele. „Já je mám nutit, aby vzývali slunce, aby se k nim vrátilo, když oni ho nenávidí, protože nezaleze a nezaleze a pálí a pálí!“ volal do Hradce Králové, ale nikdo mu nemohl pomoci. Ani komunisté už netvrdili, že umí poručit větru a dešti. Ostatně kdyby uměli, asi by Kroftovi nepomohli. Jak jednoduché. Stačí se podívat na mapu a pak se rozhlédnout po okolí. Ale to se po bitvě pěkně říká. Premiéra nakonec byla. Krofta sám se učinil otrokářem a tyranem souboru, takže i to slunce mohli vzít na milost. Hlavním nepřítelem se stala paní Louhi. Jak vidno, přenos eposu mimo vlast zrodu není nic lehkého. Je to možné, ale vždycky riskantní. Avšak dobrodružné a neomylně inspirativní. Pokud se podaří objevit rezonanční plochy. A to umí Krofta téměř bezpečně. Kroftovi nešlo nikdy o to nahradit animovanou hmotou živého člověka tam, kde je to jen výhodnější a reálnější. Jemu šlo o vzájemnou koexistenci hmoty s živým – mnohdy jen cítěným – hercem. Šlo mu o vzájemné doplňování a násobení, kdy teprve celek, to jest živý herec a hmota či loutka, panák dohromady, jsou tím fungujícím opisem, tou metaforou, ke které Krofta celou dobu směřuje. V inscenaci Shakespearova Snu noci svatojánské použil řadu cest, vedoucích k tomuto cíli, ale vždy se snažil o jistou a zřejmou integritu: živý herec a hmota. Milenecká čtveřice, ale nejen ona, byla podrobena náhlým změnám optiky. Jako bychom vyměňovali čočky ve fotoaparátu či kameře. Dialog živých herců pokračuje v jejich maňáskové miniaturní replice, aby se opět objevili živí herci. Chvíle proměn a návratů jsou ovšem vázány na čarovnou moc tohoto místa, na zásahy Puka, na zvraty ve vztazích dvojic… Vždy na cosi velmi konkrétního. Na konkrétní podnět se uděje cosi opisného. Puk ve většině inscenací obvykle imituje za příslušného dunění podlahy věčný pohyb. U Krofty se Puk naopak objevoval v různých podobách. Byl též živým až elastickým hercem, nafukovacím balonkem, co jistě obletí svět za čtyřicet minut, závanem látky, listem, světlem, čímkoli, co se hodí k situaci. Tady nešlo o výměnu optiky, ale i prostředky stylizace. A přesto málokdo na herce Vladimíra Marka zapomněl. Nebo velehmotná Titanie, která se umí vláčně a zpomaleně snést z oblak na zem. Je to jistě i žert, ale cosi, co též a velmi jasně do takto viděného snu patří. Celé to místo, kde jednotlivé postavy Snu noci svatojánské potkáváme, bylo u Krofty začarované, tedy osvobozené od hovězí logiky příčin a následků, řadové časové posloupnosti i fyzikálních zákonů. Takové místo přímo provokuje a umožňuje všeliké transformace, nečekaná setkání a nečekaná řešení. Jak ve snu noci svatojánské. Proto na závěr museli ochotníci hrát svého Priama až do úplného rozložení a zničení svých milovaných a s láskou voděných loutek. Ale nikdy se nevzdali, neboť hra nikdy neskončí. Takže legenda o neznalosti peripetií vztahů čtveřice milenců, přišitá Kroftovi, má racionální jádro. Ale spíše než důkaz povrchního čtení, za který bývá vydávána, poukazuje na Kroftovu umanutost hledat situační pravdu opisu, metafory, náznaku. Což je jistěže jen jedna z cest divadla, ale u Krofty cesta rozhodná, zřetelná. Ostatně jiná z mnoha legend tohoto typu o Kroftovi vypráví, jak se dohodli v Naivním divadle na inscenování Máchova Máje. Libereckým se zdařil tehdy doslova zázrak. Vyškemrali si půjčení loveckého zámečku na Šámalově louce v Jizerských horách na první, zahajovací zkoušku. Tehdy to nebyla Šámalova louka, ale Nová louka, lovecký zámeček byl výcvikovým střediskem sportovců, kde se lyžaři sice občas zastavili na čaj, ale kam jezdila stranická smetánka okresu jako na jedno z míst svých relaxačních radovánek. V krbu praskal oheň, voněla smůla, jizerské ticho obklopovalo paseku. Herci začali číst: „Byl pozdní večer – první máj -…“ bez úvodu o Češích, rovnou. Sem tam někdo přiložil poleno, dolil víno, ale vše nábožně a opatrně, aby nerušil. Zhruba po prvním Intermezzu: „Nad temné hory růžný den / vyvstav májový budí dol, / nad lesy ještě kol a kol -…“ zaznělo slavné Kroftovo: „Kruci, to je to dlouhý!“ Kdo ovšem posléze onu inscenaci viděl, nemohl ani stínem říci, že by inscenátoři neznali Máchův Máj a plno dalších věcí kolem. Mnohým dokonce Máj objevili. Ten legendární údiv svědčí o neomylném Kroftově citu pro dynamiku. Představení skutečně dynamické bylo. Ač bylo „recitováno“. Legendy kolem osobností jednak zachovávají ve vypjaté podobě cosi ze zápasu, který ony osobnosti vedou a vedly. Jednak zachycují jejich lidské rozměry. Obojího je v Josefu Kroftovi nevyčerpatelně a protože pokračuje ve svém díle, lze se nadít i legend a především inscenačních výsledků dalších.

Miloslav Klíma, Loutkář

 

Josef Krofta má oči divoké kočkovité šelmy, srdce dítěte, urputné čelo berana, úsměv laskavého otce. Jeho život připomíná posedlý úprk závodního koně závodištěm. Miluje překážky i hluboké oraniště. Miluje terény, které v jiných vyvolávají strach. Žene se často i tam, kam nevidí, kam nelze dohlédnout. Vždycky ale s vidinou vysněného cíle. Umí nadto mít i povahu tažného koně. Trpělivou a sveřepou. Když se právě rozhodne vyprostit z bahnité cesty uvízlý vůz. A dotáhnout ho tam, kam si sám určí. Zrozen v ohnivém znamení je sám nositelem ohně. Zapaluje i spaluje. Sebe i své okolí. Je lehké od něj vzplanout, je těžké bez něj hořet dál. Maratonský běžec, který zažíhá oheň olympijských her, s posláním předat odkaz minulosti nadějím budoucnosti. S hlubokou vírou v cennost takového odkazu a současně touhou, aby se uslyšené stalo impulzem k tomu, co se má teprve zrodit.

(L. Bělohradská a A. Vášová: úvod k článku „Josef Krofta a VALD“)

 

Josef je dobrej režisér, protože je strašně náročnej divák, kterej nesnáší, když se vteřinu nudí. On to taky podle toho dělá.

Jiří Vyšohlíd