2002 – Kabaret Tlukot a bubnování aneb Veliké putování, představení Divadla Minor
Kabaret Tlukot a bubnování aneb Veliké putování je představení v autorské režii Jana Jirků, ve výpravě Roberta Smolíka a s hudbou D. Muchy, J. Matáska a M. Kroupy, která se stala jeho nezanedbatelnou a podstatnou složkou.
Tento „hobití“ kabaret vlastně v pravém slova smyslu pouhým kabaretem ani není, vždyť v něm jde o tři skřítky, kteří „na cestě za ukradeným prstýnkem princezny Květušky se setkají s nejedním dobrodružstvím a nebezpečím“ (citováno podle anotace inscenace), a tím jsme de facto v oblasti dramatického půdorysu hry, byť epického.
Tím chci jen naznačit, že Tlukot a bubnování není jen kabaretem (jako ostatně Revue hradeckého DNA nebyla jen revuí), ale žánrem, kde máme co do činění i s dramatickou motivací postav, etikou, zodpovědností, altruismem i katarzí. A to je jen dobře. Veršovaný text (režisérův) nachází zdařile rovinu současné civilistické poezie, oscilující mezi banalitou, estetickým ozvláštněním a autentickou prostořekostí a nutící tak herce nikoliv k recitaci, ale specifickému celostnímu hereckému projevu.
Mluvní složka tak významotvorně koresponduje se složkou loutkohereckou, která se dělí a inscenačně rozvíjí ve dvou samostatných rovinách – vodičské rovině animace tří archetypálních skřítků a herecké rovině tří herců – lidí z masa a kostí – kteří na dramatické situace fabule reagují každý zcela po svém a autenticky. Prostě překonáváním překážek dramaticky \“rostou\“ nejen loutkové postavy, ale i oni tři herci, kteří se zcela lidsky v těchto peripetiích ocitají.
Užil jsem slova archetyp – nikoli náhodou. Archetypičnost příběhu je ukryta kdesi hluboko i \“vysoko\“ – v onom malém loutkovém jevišťátku, umístěném nejen nad živým \“bandem\“, ale hlavně nad oním kruhovým prostorem, točnou netočnou, prostě manéží života, ve které se převážná část příběhu odehrává. Fantaskní až surreálné \“divé loutky\“ (citace) – inspirativní terminologie!- pak rozhodně nejsou jen bytostmi pohádkovými, ale spíše archetypálními subjekty lidského nevědomí v jungovském smyslu. Fakt, že tyto Smolíkovy \“divé loutky\“ působí jako odštěpky ustrašených \“já\“ oněch třech hobitích skřítků naznačuje, jakým způsobem probíhá percepce divákova, ať dospělého či dětského, percepce souznění hlediště s jevištěm. A v tom je asi skryt i houslový klíč k úspěchu této inscenace.
Karel Makonj