2000 – Sávitrí – poetická inscenace stínového divadlo v podání Divadla Líšeň
2000 Sávitrí /Divadlo Líšeň/
Stínová loutkohra je typem divadla, který není v našich krajích příliš často k vidění – a už proto přitahuje pozornost a působí zajímavě. Divadlo Líšeň se však ve své orientální Sávitrí nespokojilo s neinspirativním napodobováním, ale pustilo se do skutečného prozkoumávání možností tohoto typu divadla. Herec v bílé masce ztišeně vypráví příběh, doprovází se hrou na bohatou sadu hudebních nástrojů, za bílým plátnem se odehrávají různá iluzionistická kouzla, diváky překvapují všelijaké vtipné detaily. Příběh je velmi jednoduchý, ale sugestivita inscenace vše dostatečně vyvažuje.
„…Loutku vnímám jako něco magického. Něco, co umí věci, které živý člověk nesvede. Nemám moc ráda spojení loutky a živého člověka – i když je to možné, ale pokud se to použije, tak to musí být velice dobře odůvodněno, aby to fungovalo, a samotné představení musí být i o tomto vztahu. Loutka, to je něco zvláštního, to je pro mne takové tajemství. Divák loutkového divadla, myslím si, musím používat daleko více fantazie než třeba v činoherním divadle. Neumím to přesně vysvětlit, ale vnímám loutku jako magický předmět…“ (řekla vedoucí souboru Líšeň Pavla Dombrovská na Bábkárské Bystrici, aniž tušila, že o měsíc později si její soubor odveze z Prahy Erika za magické představení pohádkového příběhu o princezně Sávitrí).
Martin J. Švejda, Loutkář 2000 (5/214)
Divadlo Líšeň vzniklo v líšeňském domku, když jej osídlili dva jeho zakládající členové Pavla Dombrovská a Luděk Vémola, a začali tvůrčím způsobem pracovat v jeho prostorách, na dvoře i v blízkém okolí (v lesích a na lukách). Harampádí ze sklepa se stalo zdrojem rekvizit a bývalý kurník divadelní dílnou. Soubor se začal rozšiřovat (většinou o další nájemníky domu). Nyní divadlo Líšeň sdružuje sedm členů, zabývajících se neobvyklými formami divadla – pohybově-zvukově-výtvarnými experimenty.
„Práce na inscenaci Sávitrí trvala déle než půl roku. Zvolili jsme formu, kterou nikdo z nás v uceleném tvaru na jevišti neviděl. Jediným přímým zdrojem inspirace nám byla pergamenová orientální loutka z muzea, a pak jen několik obrázků a dvě tři strany textu o stínovém divadle. Nemohli a ani jsme nechtěli vytvořit kopii tohoto divadla, nechali jsme se jím tedy inspirovat, pokusili jsme se porozumět jeho smyslu i přijmout jeho tajemství, a tím obohaceni a zcela vtaženi do magie světelných obrazů vytvořit své vlastní dílo.
Na bílém plátně vyprávějí naše stíny a světla prostý příběh – báji z indické mytologie o princezně Sávitrí. V bájích a pohádkách je vše, po čem člověk nejvíce touží a co postrádá. Průzračně čistý svět, v němž není nic nemožného. A přestože skutečnost, ve které žijeme, je o jiných věcech, nepřestáváme toužit po vysněném kraji. Tento sen je naším bohatstvím, mocnou zbraní proti vnitřní bídě. Sávitrí vnímáme jako zvláštní poselství pro dětskou duši v člověku.“
(Z programu k inscenaci Sávitrí)
